hami nejvyššího stupně zduchovnění a výrazového nadleh·
čení mezi lyriky své doby.

S lyrikem ruku v ruce šel i básnický překladatel Fischer,
který nastolil nové období tlumočnického umění veršového.
V lyrice po nietzschovských a goethovských pracích mladosti
obrátil se jako překladatel z Němců k Angelu Silesiovi,
Heinovi a hlavně Goethovi, jehož souborným přebásněním
vrcholí přímo representačně »fischerovská« perioda
překladatelského umění u nás. Z Francouzů si vybral kromě
»prokletého básníka« Villona (1927) vnitřně sobě blízké
»Hebrejské melodie« Spireovy (1927), z angličtiny po
Kiplingově chvalořeči mt:žnosti »Když« jeho baladické »Písně
mužů« (1935).

Jako literární dějepisec německé literatury vyšel Fischer
z positivistické školy posledních schererovců, u nichž
osvojil si umění vyšší kritiky textové a interpretace. Poznáni
to od začátku prohluboval rozborem psychologickým a
estetickým, jmenovitě v okruhu básnického jazyka a v~razu.
Z domácích vědců literárních mu stáli blízko F. X. Salda,
V. Tille a Arne Novák; prvním se zabýval v Saldově
češství (19 6 »Postavy a dílo« sv. V.), druhému věnoval v ne·
krolozích České akademie pohrobně vydanou studii (1938).

Nejprve podal tři vyčerpávající díla o vůdčích hlavách
německého písemnictví XIX. stol., kterými se zabýval také
jako básnický překladatel, o Kleistovi (1912), Nietzschovi
(1913) a Heinovi (1923 a 1924). V předmluvě děl podává
rád skladný obraz osobnosti rázu mnohdy antitetického,
pak vypráví životopis. aby hlavní zřetel obrátil k
chronologicky řazenému rozboru děl.

Nové metody literárního dušeslovi v Německu a ve
Francii, na př. psychoanalysu, individuální psychologii,
patologii a psychografii propaguje kriticky referující spisek
Otázky literární psychologie (1917). Divadelně kritická
činnost Fischerova (v. v.) vynesla knižně válečný soubor
K dramatu (1919), kde řeší obecné otázky dramaturgické,
stopuje logiku divadelní evoluce u nás a pevnými
syntetickými tahy kreslí podobizny českých divadelních básníků,
pak soustavné historické dílo Činohra Národního divadla
do r. 1900 (1933) se skvělými charakteristikami
dramatiků, herců, režisérů.

Ale vlastní význam Oto Fischera jako literárního
dějepisce tkví ve dvou svazcích essayů a článků, doplňujících
se navzájem a celým založením příbuzných »Studiím a
po
737