llně n. L. z českožidovské rodiny, studia vykonal v Praze na
české a německé univetsitě a v Berlíně; z českých učitelů
zasáhl ho vlivem zvl. T. G. Masaryk, z německých
germanistů Aug. Sauer, Er. Schmidt a G. Roethe i estetik
Dessoir. R. 1909 habilitoval se na české universitě v Praze
a stal se tam profesorem pro dějiny německé literatury.
R. 1926 přednášel v Gentu ar. 1936 na universitách
francouzských. R. 1907 zahájil divadelní činnost kritickou v
týdeníku »Přehled« a vi. 1914-1935 referovalo divadle
střídavě v denících »Národní listy«, »Právo lidu« a »Lidové
noviny«; v 1. 1911-12 byl dramaturgem, od r. 19]5 do
smrti šéfem činohry »Národního divadla«. Skonal náhle
12. III. r. 1938 v Praze, zdrcen otřesnými zprávami
politickými.

Považován zprvu za germanistického specialistu,
vstoupil do české literatury r. 1906-7 jemnými essayemi
o Schnitzlerovi a Wedekindovi v »Lumíru« a skoro
současně v Šaldově »Novině« lyrikou, uveřejňovanou s
pseudonymem Oto Frey; mezi oběma skupinami literárními
nepřestal kolísati; jako básník podléhal střídavě Theerovi
a Dykovi, než se vedle Goetha projevil silný vliv
Vrchlického. I počátky překladatelské činnosti Fischerovy spadají
do doby těsně předválečné a jsou zahájeny virtuosním
přebásněním Nietzschova »Zarathustry«.

Lyrik Fischer nezmlkl již od vstupního sešitku
Království světa (1911), zasvěceného dušezpytným experimentům
osobivého žáka Nietzschova. Rychle za sebou následují:

Ozářená okna (1916), jejichž umělecký titanismus se rád
vyjadřuje volnými verši theerovskými; elegie inspirované
světovou válkou, Hořící keř (1918); lyrický deník
popřevratúvého vitalismu Léto (1919): Kruhy (1920) s
intensivními tóny odosobnění a zapětí svého já do vyšších
souvislostí, z nichž v Hlasech (1923) s tragickou naléhavostí
zdůrazňuje plemenné příslušenství židovské. Po osmIleté
přestávce nachází věčný problematik v Peřejích (1931)
jistotu v přilnutí k zemi, k rase, k poslání životnímu. Ale
nejosobitějším přínosem těchto sbírek zralosti, které
pokračují Polednem (1934) t Rokem (1935), Hostem (1937)
až k pohrobním Posledním básním (1938) s tragickými
předtuchami blízkého skonu, jest vřelá struna rodinná,
ukolébávající neklidné sr~ce samotářovo bezpečím
pokračování; vedle Hory dospěl Fischer těmito posledními
Jmi
736