Dějiny slovanských literatur. V poválečné době vydal Jan
Máchal své trojdílné historické dílo »Slovanské literatury«
(1922-1929, srv. výše), kde obsáhl celý vývoj od
nejstarších dob až po soumrak realismu. Máchalův podnět
působil povzbudivě i na mladší slavisty, vyšedší ze
srovnávací a kritické školy Jiřího Polívky. Avšak též
jinoslovanští dějepisci literatury, povolaní po převratu na
Karlovu universitu, Rusové Vlad. Francev a Eug. Ljackij, Polák
Marj. Szyjkowski a zvláště neúnavný organisátor ze školy
ještě Jagiéovy, Slovinec Mat. Murko, zasloužili se o české
literární dějiny také soustavným vyšetřováním vztahů naší
kulturní i slovesné minulosti k jiným národům slovanským.

Máchalovu katedru dějin slovanských literatur zaujal r.
1927 žák a později spolupracovník Polívkův Jiří Horák
(. 18a4 v Benešově u Prahy; r. 1945 zaměnil universitní
katedru za diplomatický stůl, stav se čsl. velvyslancem v
Moskvě). Mezi pracemi Horákovými, zabývajícími se
českými a slovanskými dějinami literárními i jejich
vzájemnými vztahy, historií slavistiky a národopisem převyšují
články, přednášky, úvody a poznámky k edicím nad
knižními publikacemi; z velkých zjevů stojí mu zvláště blízko
Dostojevskij a Masaryk, ale i k nim se staví spíše jako
obdivný vykladač než jako osobnost kritická. Z menších jeho
spisů nejdůležitější jsou: Masaryk a Dostojevskij (1931),
Profesor dr. Jiří Polívka (1928), Josef Holeček (1929 v II.
ročence Slovanského ústavu); nejrozsáhlejší Horákovou
prací zůstává přehledný nástin Národopisu
československého (1933 v rI. sv. »Československé vlastivědy«). Cenný je
spis Naše lidová píseň (1946) se společenským,
tematickým a formálním rozborem lidové písně. Ke starším
výborům ze slovenské lidové epiky (1923) a lyriky (1927)
přibyly dvě antologie pohádkové Český Honza (1940) a České
pohádky (1944), v nichž se Horák ukazuje znalcem a
dobrým vypravěčem lidových látek. Jak v oboru lidových
tradic ústních, tak v okruhu písemnictví přijal postup svého
učitele: slučuje studium látkové a motivické s hlediskem
migračním, zároveň však se zřetelem k ideovému obsahu.
Metodicky promyslil, v zásadním souhlase s historickými
tesemi Bidlovými, jednotící koncepci celistvých dějin
literatur slovanských na základech kulturně sociologických a
hájil ji se značným zdarem proti odmítavé skepsi polských
učenců, zvláště Al. Briicknera a W. Lednického.

Po odchodu Jiřího Horáka do Prahy stal se v Brně jeho

47 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

733