zich k české literatuře (1935), J. Jakubce (1937 a 194Ó) ,
Arna Nováka (1940).

Bohatě vzdělaný a stále vnímavý duch, jenž dovedl
umělectví Jar. Vrchlického sloučiti s tendencemi
masarykovského realismu a vědeckou výuku západnickou s
citovým zanícením pro domácí svojskost, přidal k literárně
historickému odkazu Jar. Vlčka živý smysl pro současné
slovesné umění a důraznou rozhodnost v otázkách kulturně
politických.

Později než Arne Novák a Alb. Pražák stal se žákem
Vlčkovým o pět let jich mladší Miloslav lIýsek (* 1885 v
Němčicích u Sloupu), od r. 192"{ řádný profesor lit. historie na
Karlově universitě. Zachovával na vysokém učení pražském
co nejvěrněji Vlčkovu literárně historickou tradici, míně,
že Jar. Vlček jest pro český literární dějepis stejnou
měrou klasikem jako Palacký pro český dějepis neb Gebauer
pro českou jazykovědu. Od dráhy, nastoupené za let
universitních studií, se neuchyluje, metod tehdy poznaných
neopouští, zůstávaje lhostejný k současné snaze zařaditi
literární dějepis do duchovědy i k formalistickým metodám
literární vědy, zato vydatněji než kterýkoli z jeho
akademických druhů pěstuje pomůcky literárně historického
zkoumání, knihopis a životopis, vydávání pramenů, zvl.
pamětí a korespondencí. V III. třídě »Ceské akademie« dal
podnět k vydávání Pamětí, »knihovny literárních
vzpomínek« (od r.1925), kterou řídil; tu vydal zvl. korespondenci
Březinovu, jemuž se prokázal, stejně jako Gellnerovi,
svědomitým editorem.

Moravský původ i gymnasijní studia v Brně učinily ho
dějepiscem pobřeznového písemnictví moravského. Kromě
edicí zapadajících starších autorů, na př. Al. Balcárka, i
literární pozůstalosti Merhautovy a Uhrovy náleží sem
Hýskův habilitační spis Literární Morava v 1. 1849 až 1885
(1911), zařazující regionální úsek krásného a naukového
písemnictví i novinářství do kulturních dějin země i do
celkového vývoje národního.

V době vědeckého zrání štěpí se .Hýskův zájem mezi
analytické zkoumání národního obrození a kritické hodnocení
slovesných osobností doby ponerudovské. V prvním oboru
prokázal heuristickou i interpretační zralost základní
monografií o Jungmannově škole kritické (1914 a 1919 v
»Listech filologických«) a dospěl po menších studiích o
Klicperovi, Jablonském, Sabinovi a Mikovcovi k hlavní své

728