mi, historickými a literárními. Nejzávažnější jsou zde díla:

Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu (1922), Češi
a Slováci (1929) a j. Přísně literárního obsahu jsou z
větších prací: Slovenské studie (1926, deset statí, zahrnujících
látku od S. Rožnaye po Hviezdoslavovy počátky), Literární
Slovensko let padesátých až sedmdesátých (1932),
Literatura slovenská (1933, v VII. sv. »Čsl. vlastivědy«),
Duchová podstata slovenské slovesnosti (1938, 18. a 19. sv.
sbírky »Postavy a dílo«). Tu všude Alb. Pražák buď časově
pokračuje v bádání Vlčkově neb prohlubuje a doplňuje je
novými poznatky. K tomu se pojí celá řada monografických
studií ze slovenské literatury, zvláště: Slovenská otázka v
době J. M. Hurbana (1923 ve »Sborníku filos. fak. v
Bratislavě«), Hviezdoslav a Dante (1924, tamže), Hegel a
Slovensko (1931 v revui »Bratislava«), Třanovského Cithara
sanctorum (1936, tamže), Štúr~ Hurban a Mácha (1937, ve
sborníku Máchově) a j.

Souběžně postupují Pražákovy studie z dějin nové a
nejnovější české literatury, zvl. o Dobrovském, Kollárovi,
Palackém, Nerudovi, Čechovi, Jiráskovi, Vrchlickém, ale
i o zjevech písemnictví vrstevnického, Herbenovi,
Vodákovi, Šrámkovi, Těsnohlídkovi, Jos. Machovi; knižního tvaru
dospěla syntetická monografie K. H. Mácha (1936),
shrnující osobitě výtěžky dosavadního bádání. V poslední době
obrací se Pražákův pracovní zájem k době starší, k
humanismu a českému středověkému písemnictví. Kromě j.
studií napsal první knižní monografii o rytířském staročes.
eposu Staročeská báseň o Alexandru Velikém (1945). V
souhrnných spisech Obrozenské tradice (1928) a Duch na.~í
obrozenské literatury (1938) pokusil se o sociologický
výklad hlavních tendencí v slovesném vývoji. Myšlenku
národní jako funkční složku obrannou v našem písemnictví
sledoval Pražák za minulé války, kdy život národa byl
0hrožen v samých kořenech, na podkladě obrovitého
kulturně historického materiálu v knižních souborech článků a
studií Míza stromu (1940) a O národ (1946) i v monografii,
přinášející též úryvky starých svědectví Národ se bránil
(1946). Podnětným metodologickým příspěvkem jest
rektorská přednáška Zápas generací (v »Ročence univ.
Komenského« za r. 1928/29). Častěji charakterisoval své
učitele a universitní kolegy pracemi monografickými: Jos.
Hanuše (1922), Jos. Škultétyho (1924), Masaryka ve vzta·

727