Tak spojuje Arne Novák, výstižně nazvaný »strážcem
tradice«, národní myšlenku messianisticky s myšlenkou
náboženskou, jejíž mravní dosah pro osobnost i národ vždy
zdůrazňoval, v jakési březinovské společenství mrtvých,
živých i nenarozených.

Z literárních dějepisců stojí v životě i v činnosti, intencemi
i metodou Jar. Vlčkovi nejblíže jeho žák Albert Pražák
(* 1880 v Chroustovicích), v I. 1921-1933 profesor české
a slovenské literatury na universitě Komenského v
Bratislavě, od r. 1933 Jakubcův nástupce na vysokém učení
pražském, v květnu r.1945 odvážný i rozvážný vůdce pražského
povstání a předseda revoluční Národní rady. V
průpravných mladistvých letech přispěl vydatně k prozkoumání a
utřídění české literatury májovské i lumírovské; tu
vynikají monografické příspěvky o prvním vývojovém období
J. Nerudy v »Literatuře české devatenáctého století« (III,
2, 1907), první pokus o zhodnocení Holečkových »Našich«
(1908), životopisná monografie o A. V. Šmilovském (1911),
pronikavý úvod k Nerudovým »Zpěvům pátečním« (1913)
a dějiny literárního odboru Uměl. Besedy (1913 v jejím
památníku k 50Ietému trvání). Důvěrného znalce životních
osudů a literárně společenských vztahů doprovází tu
srovnávací analytik motivů i forem, vyzbrojený rozsáhlou
sčetlostí v písemnictví domácím i cizím.

Do studia slovenského písemnictví pohroužil se ještě
v době předválečné a vedle časopiseckých článků o
Hviezdoslavovi (1909), Sv. Hurbanu Vajanském (1910) a S.
Tomášikovi (1913) podal pro »Slovenskou čítanku« přehled
slovenské literatury po přítomnost (1911) ; estetické
stanovisko převládá potud nad metodou přísně historickou.
První popřevratová léta, kdy po boku Vlčkově působil v
školském ministerstvu jako organisátor slovenských středních
škol, hlavně však dvanáctiletá akademická činnost na
universitě Komenského - to vše postavilo nadšeného
slovákofila do samého středu vzdělanosti slovenské, odkud
vycházely jeho studie o slovenském písemnictví. Od starších
Pražákových prací liší je důkladná průprava pramenná;
vůdčí myšlenkou jejich jest pevné přesvědčení o národní,
jazykové a slovesné jednotě československé, vůči níž se mu
rozkol řeči, literatury i názorů jeví zjevem přechodním a
podružným. Mnohé z těchto prací daleko přesahují rámec
literární a zabírají celou národní vzdělanost, snažíce se
koncepci československé jednoty opříti důvody
filologický
726