hož pouze zjev J. Blahoslava byl nově osvětlen. Zcela
nOvě bylo zahájeno zkoumání českého písemnictví
barokního; i zde dal podnět historik Pekař a nejdůležitější
práce podali J. Vašica, St. Souček, Arne Novák, V.
Bitnar a Zd. Kalista. Také národní obrození bylo postaveno
do nového světla; Hanušovou a Pekařovou kritikou názorů
Masarykových a Vlčkových přistoupeno bylo k přesnější
periodisaci národního obrození, do něhož Arne Novák
vložil období literárního klasicismu. Ač Dobrovský byl stále
doceňován, nové spravedlnosti dostalo se především
Jungmannovi a všechny ostatní osobnosti národního obrozeni
staly se předmětem monografického zkoumání, jmenovitě
Mácha, Erben a Tyl. Stejně básnictví novodobé nově
zhodnoceno v pracích Arna Nováka a Alb. Pražáka.

Práce monografické vycházely po zániku sbírky Zlatoroh
(1909-1929) jmenovitě ve sbírce Postavy a dílo (od r.
1935 red. Jos. Hory) a ve Sbírce monografií (od.r. 1936
ve Státním nakladatelství). Diskusní řešení literárně
historických problémů, jmenovitě metodologických, soustředila
v sobě »Literárně historická společnost« (zal. 1934).

IDavním metodickým pokrokem literárního dějepisu
v tomto období stal se soustředěný zřetel k slohové povaze
a tím umělecké osobitosti uměleckých děl slovesných, jež
ideologicky naladěná a genetickým zkoumáním
vyčerpávaná škola positivistická zanedbávala. Šalda, Arne Novák a
Oto Fischer připravovali zde půdu mladším badatelům
strukturálním, hlavně R. Jakobsonovi a J. Mukařovskému.
Jejich postup účelnou kombinací pozornosti filologické a
krasovědné pronikal k nejjemnějšímu ústrojenství
dělliterárních, k rytmu a melodice, k eufonii a rýmu, k
básnickému jazyku, ke komposici a pod.

Jako vědecká samozřejmost zůstával však požadavek
nutnosti pojímati slovesný útvar metodob srovnávací v
genetické souvislosti a v ideovém i motivickém spojení s
písemnictvím světovým. Tu dodávali českému literárnímu
dějepisu hodnotné příspěvky pracovníci jiných filologických
oborů, klasičtí filologové, romanisté, slavisté a především

germanisté. '

Z Vlčkovy positivistické školy vyšel, ale její zásady záhy
překonal Arne Novák, v němž literární historik stále
zápasil s literárním kritikem. Dějiny literatury rozšířil na
dějiny ducha vůbec, zahrnuje do nich vedle písemnictví
krásného i slovesnost lidovou a literaturu naukovou.

7~1