Velvarech), který zdařile vyšetřil i vlivy antiky na moderní
básníky české Zeyera, Machara a j. Do studia latinského
pisemnictví středověkého a humanistického u nás ponořil se
pražský universitní profesor Bohumil Ryba (* 1900), šťastný
objevitel v otázce klaretovské. Rozsáhlá a rozmanitá
činnost vědecká, zasahující i do české literární teorie, historie
i estetiky vyznačuje profesora Karlovy university Karla
Svobodu (*' 1888), který své pracovní pole nalezl posléze v
antické krasovědě, jejíž přehledný obraz podal ve Vývoji
antické estetiky (1926). Samostatně vyšly i jeho studie O
literárním slohu (1943) a o Zvukové stránce slovesného díla
(1944). K literárnímu dějepisu přiklonil se i brněnský
universitní profesor Jaroslav Ludvíkovský (* 1895), přihlédající
zpravidla k tomu, jak antický myšlenkový svět zasahoval
do české oblasti kulturní: Antické myšlenky v Tyršově
sokolském a národním programu (1923) a Dobr01)ského
klasická humanita (1933).

Vývoj literárního dějepisu. Literárně historická věda byla
po převratu r. 1918 zastupována převážnou většinou školou
Vlčkovou. V Praze kodifikoval Vlčkovy názory s velkou
výzbrojí knihopisnou Vlčkův nástupce J. Jakubec ve svých
»Dějinách české literatury«; v Bratislavě jiný positivista
J. Hanuš vyvrcholil svá studia o době obrozenecké dílem
»Národní museum a naše obrození«. Věrnými žáky
Vlčkovými a následovníky jeho intencí ukázal se Mil. Hýsek
a A. Pražák, tento s osobitým vývojem metodickým a
s pracovním zájmem neobyčejné šíře, zahrnujícím české
a slovenské písemnictví od středověku přes humanismus
a osvícenství do dob nejnovějších, onen jako osvědčený
vydavatel a komentátor spisovatelů 19. stol. Na universitě
brněnské vedle gebauerovce St. Součka přednášel
historičeské literatury Arne Novák, nejsilnější osobnost
popřevratové literární historie, který znamenal protiváhu proti
Vlčkově positivistické škole: ten rozšířil bádání literárně
historické na dobu novou a nejnovější, kterou po prvé
periodisačně utřídil a geneticky vyložil, a do vývoje českého
písemnictví po prvé organicky včlenil ústní slovesnost.

Látkově bylo v první republice postaveno na zcela nové
základy studium kultury cyrilometodějské a
svatováclavské a revisní zájem obrátil se k celému období
staročeskému. Zde vykonaly mnoho práce Pekařovy,
Chaloupeckého, Weingartovy, Jakobsonovy, Vilikovského i Pražákovy.
Málo pozornosti bylo věnováno období renesančnímu, z
ně
720