ní učebnice jazyka staroslověnského (1937 a 1938) a
staroslověnských textů k účelům studijním (1938); dvě velká
díla literárně historická, Byzantské kroniky v literatuře
církevněslovanské (1922 a 1923 ve 2 d.) a První
česko-církevněslovanská legenda o sv. Václavu (1934), nově po
stopách výzkumů Pekařových charakterisující
církevněslovanské písemnictví na české púdě. Miloš Weingart
pojímal slovanskou filologii v rozsáhlé koncepci
zakladatelů slavistiky Dobrovského i Šafaříka, očekávaje od
ní po kollárovsku velký zisk též pro praktickou
vzájemnost slovanskou; rozebral Dobrovského »Institutiones«
(1923 a 1925), vydal kriticky Kollárovy »Rozpravy o
slovanské vzájemnosti« (1929) a pronesl celou řadu
posmrtných řečí o slavistech naší doby. Významný jest také
Weingartův jemně propracovaný přehled Slovanská filologie
v československé literatuře v 10. sv. »Československé
vlastivědy« (1931). Názory své vyložil v menších, zároveň
zásadních i metodologických spisech O podstatě slovanské
filolog'ie (1924) a Slovanská vzájemnost (1926) ; přehledný
obraz těchto snah a tužeb s dějinnými retrospektivami
podává zdařilá antologie Slovanské stati (1932 v knihovně
»Kytice«) .

Z české jazykovědy zajímaly Weingarta zvláště jak
zevní, tak vnitřní dějiny češtiny a slovenštiny, jazyková
správnost a kultura, výslovnost češtiny, normy a podmínky řeči
spisovné; sem hledí práce vývoj českého jazyka (1918),
Příspěvky k studiu slovenštiny (1923), Český jazyk v
přítomnosti (1934) a důležitá stať Zvuková kultura českého
jazyka) uveřejněná (1932) ve sborníku »Pražského
linguistického kroužku«, od něhož se Weingart dočasně osobně
i názorově odchýlil. Jako Šafařík a Gebauer zahrnoval do
slovanské filologie také literárně historické studium, a to
i nového písemnictví; promluvil o tom v metodologickém
spisku Problémy a methody české literární historie (1922)
a na samém prahu svého naukového působení podal
pozoruhodný Přehled literatury bulharské (1919) a populární
úvod do studia Jar. Vrchlického (1920), z něhož
monograficky osvětlil pražské motivy a analysoval »Bar
Kochbu«.

Šíří zájmů a znalostí oború předčil Miloš Weingart nad
své akademické druhy. Slovanská filologie se mu stále
zjevovala v kulturní osnově české a slovanské, ale současně
ho pobádala, aby přizpůsoboval její studium potřebám

718