Práce Trávníčkovy i Havránkovy ukazují, jak horlivě se
zabírá poválečná linguistika do studia n á řeč í, které
v Gebauerově epoše leželo namnoze ladem, nepokračuiíc
v hojných podnětech Bartošových. Nejvydatněji pracováno
o nářečích slovenských na Moravě a na Slovensku. Čelnou
práci tu vykonal český učenec, profesor university
Komenského, pak Karlovy, a zastánce jazykové jednoty
československé, Václav Vážný (* 1892). Kromě kritických
příspěvků, rozbírajících sebranou látku, podal monografickou
studii Čakavské nářečí v slovenském Podunají (1927) a shrnul
výtěžky svého zkoumání souběžně s Boh. Havránkem
v »Československé vlastivědě« staťmi Nářečí slovenská
(1934) a Spisovný jazyk slovenský (1936). Z prací jemu
příbuzného profesora Karlovy university Vladimíra
Šmilauera (* 1895) dotýkají se Slovenska hláskoslovná studie
Slovenské střídnice jerové (1930) a rozsáhlé dílo
jmenoslovné s historickými výhledy, Vodopis starého Slovenska
(1932). Nářečí lašská učinil předmětem svého studia
dialektolog Masarykovy university Adolf Kellner (* 1904).

S lov a n s k é f i I o log i i, do jejíhož celku se česká
jazykověda včleňuje, dostalo se v Československé republice
organisačních podmínek nebývale příznivých; přišly však
k duhu více literárnímu dějepisu než jazykozpytu. Počet
slavistických stolic na Karlově universitě rozmnožen a
některé z nich obsazeny cizími slavisty. Rozsáhlou činnost
publikační zahájil »Slovanský ústav«. K filologickým
revuím přibyl r. 1922 mezinárodní sborník Slavia (redakcí
O. Hujera a Mat. Murka) vedle zmíněných již
Byzantinoslavica (od r. 1929 red. Mil. Weingarta). Významným
hromadným podnikem pražské slavistiky jest velký sborník
Slovanské spisovné jazyky v době přítomné (1937), v němž
se za Weingartovy redakce spojili J. Frček, Jiří HaUer,
Jul. Heidenreich, K. Krejčí, Jos. Páta, J. Stanislava Fr.
Tichý; partii o spisovném jazyku českém zpracoval v
duchu »Naší řeči« Jiří HaUer.

V mnohém z těchto podniků připadl lví podíl
organisační Miloši Weingartovi, v němž organisátor doplňoval
badatele, pěstitel filologie v širším smyslu slova
jazykovědného odborníka, bystrý syntetik ducha tvořivého s vlohou
analytickou. Miloš Weingart (* 1890 v Praze, Ť tamže 1939),
vychovanec Pastrnkův, přešel z university Komenského
jako profesor slovanského srovnávacího jazykozpytu a
staroslověnštiny do Prahy. Z přednáškové činnosti vzniklo
vydá
46 - A.rne Novák: Stručné dějiny literatury čeek'.

717