my se odchylovati, jazykový teoretik má svými zásahy pod.
porovati žádoucí stabilitu jazykovou a nikoli ji porušovati.

Stálá součinnost s literární estetikou, poetikou a
kritikou, naznačená již jménem orgánu školy »Slovo a
slovesnost«, staví odborné úsilí uvědoměle do služeb obecné
vzdělanosti; protihistorickou jednostrannost vyvažuje důvěrný
poměr k živému slovesnému umění, stejně jako nedostatek
zájmu o dějiny jazyka nahrazován jest nebývalou
pozorností pro sociální hodnoty jazyka a jeho společenské prakse,
pro otázky řeči spisovné, pro soustavnou dialektologii, pro
argot a slang, pro rytmiku, metriku atd. Ukázalo se to
zvláště v úhrnném dvojsvazkovém zpracování veškeré
jazykové látky na území Ceskoslovenské republiky r. 1934 a
1936, v Československé vlastivědě, ač spolupracovnictví
nebylo omezeno na příslušnost k »pražské škole linguistické«.
Novými jazykovědnými metodami nezůstaly nedotčeny ani
práce vycházející ze »Společnosti pro slovanský
jazykozpyt« (zal. 1935 M. Weingartem).

Na rozhraní starších a nových směrů badatelských
stanul František Trávníček (* 1888 ve Spěšově na Moravě),
řádný profesor české mluvnice na Masarykově universitě.
V historické mluvnici se projevil následovníkem
Gebauerovým, jehož »Skladbu« (1929) i »Příruční mluvnici«
(1925 a 1930 v osobitém zpracování) vydal; jako Moravan
pokračuje v dialektických studiích Fr. Bartoše, ale
nejsilněji byl zasažen vlivem Jos. Zubatého. Z jeho ducha se
namnoze zrodily závažné monografické práce badatelské, z
kterých nejdůležitější jsou Studie o českém vidu slovesném
(1923), K střídnicím za praslovanské ~ v českém jazyce
(1923), Příspěvky k nauce o českém přízvuku (1924),
Příspěvky k českému hláskosloví (1926), Příspěvky k dějinám
českého jazyka (1927 s důležitými kapitolami
periodisačními a dialektologickými) a jmenovitě průkopnické dílo
Neslovesné věty v češtině (1930 a 1931, I. d. o větách
interjekčních, II. d. o větách nominálních). Bohatá nauková
výzbroj Trávníčkova se jeví jak v oblasti staročeštiny, tak
v širokém okruhu dialektologie, které se zavděčil zvláště
spiskem Moravská nářečí (1926 s mapou). Těmito
přednostmi vyniká i nejsoustavnější a nejrozsáhlejší dílo
Historická mluvnice československá (1935), obsahující
hláskosloví a tvarosloví se stálým zřetelem k jazykové jednotě
československé; jasnost a prostota výkladu i spletitých a
sporných otázek doprovází tu klidnou a přehlednou
syste
715