r. 1929], dal r. 1935 podnět k vydávání českého orgánu
hnutí Slovo a slovesnost [red. Boh. Havránek a Vil.
MathesiusJ).

Strukturální jazykozpyt vychází ze struktury, soustavy
jazyka jako z pracovní základny se stálým zřetelem k
jazykovému celku. S důrazem, který kladou tito linguisté na
funkci a význam jednotlivých prvků v poměru k celku,
souvisí, že místo pouhého popisu a výkladu uvádějí do
svého pracovního okruhu také hodnocení, a to po stránce
především fonologické, ale i tvaroslovné, skladební,
slovníkové; dále se zabývají se zorného úhlu srovnávacího
jazykovou typologií a snahou o vybudování obecné nauky o
soustavách znakových hodnot vůbec, t. zv. semiologie. Se
svého hlediska účeloslovného a teleologického zasahují do
všech oborů jazykovědné práce; nejbohatších výtěžků
dospěli doposud v strukturálním hláskosloví, ve fonologii,
kde přehodnotili jednostrannost starší fonetiky,
postupující v positivistickém duchu namnoze mechanicky.

Na naší půdě vnesla moderní škola linguistická
požehnaný kvas do zkoumání jazyka básnického s jeho zvláštní
funkcí i s jeho potřebou a právem odchylovati se záměrnou
deformací od běžného usu; úspěchy jí tu zaručila součinnost
formalistické poetiky a strukturální krasovědy, hl. J.
Mukařovského, i souhlas některých básníků mladšího
pokolení, jmenovitě Vl. Vančury a Vít. Nezvala, jejichž básni.cký
výraz byl odbornými linguisty podrobně rozebrán a kteří
se z těchto výkladů sami vydatně poučili o svých
slovesných prostředcích; ale také k poznání jazykové povahy
nositelů literární tradice přispěli strukturální analytikové
vydatně.

Značný rozruch způsobil programní sborník Spisovná
čeština a jazyková kultura (1932, redakcí Boh. Havránka
a Mil. Weingarta), namířený nejenom proti puristické
praksi pozdějších ročníků »Naší řeči«, ale přímo proti
zásadám staromileckých epigonů Gebauerových. Přispěvatelé
sborníku, Mathesius, Havránek, Jakobson, Mukařovský a
Weingart, postavili se tu proti přeceňování archaistického
stavu jazyka, proti domnělé historické čistotě řeči a proti
podceňování spisovné literární češtiny, domněle úpadkové.
Normu spisovného jazyka nehledají ani v dřívější normě
spisovné, ani v řeči lidové, nýbrž v průměrné literární
praksi posledního půlstoletí - básník má právo od této
nor
714