vé důsledky a ověřovati je díly i osobnostmi autorů
domácích i cizích. V tom ve všem zosobňuje Fr. G6tz plně
požadavek a typ kritika generačního. Svou pravdu, vždycky
podřizovanou potřebě národně i sociálně kulturního vývoje,
osvětluje hlavně sociologicky a psychologicky, ale přihlíží
také k výrazové stránce básnických děl.

Sociálně revolučním východiskem, zásadní věrou v
socialismus jako mravní základ všeho poválečného života,
odporem ke všemu absolutnímu, společensky neurčenému
umělectví podobá se G6tzovi A. M. Píša. Jako kritika ho
vyznačuje jednak dar pronikavější a zevrubnější analysy,
jednak útočnost, projevující se také prudkou zálibou
polemickou; dramatičnost postoje k lidem a době spojuje se
u něho se zasvěcením básnickým, jehož u G6tze není.

A. M. P~ša (křestním jménem Antonín Matěj Milada,
•.• 1902 ve Volyni) žije od filosofických studií trvale v Praze,
byl leta členem redakce »Práva lidu«, kde přejal
rubriku kulturní, hlavně referát literární a divadelní. Jeho pět
sešitů veršů Dnem i nocí (1921), Nesrozumitelný svatý
(1922), Pozdravy (1923), Hvězdy ve vlnách (1924) a
Hořící dům (1925), přineslo po stránce výrazové
nejdůslednější provedení expresionistické zásady o lyrickém proudu
ničím nerušeném. Myšlenkově vyjadřuje Píša vedle W olkra
a Hořejšího plně zásady poesie proletářsky revoluční, ale
silně ozývá se u něho hořkost zklamání nad snem
neuskutečněným a hlavně v tragicky elegické knize poslední
propuká vrozený pesimismus samotáře, vytříděného z rodiny
a zbloudilého v prázdnotě vesmíru.

Z Píšova kritického díla dorostla největšího formátu,
zevního i vnitřního, monografie Otakar Theer (1928 a 1933).
Básník, který se Píšovi jeví zosobněním nejvyšších
lyrických možností odumírajícího světa měšťanského,
uchvacuje ho mravní rozhodností, jakou marně hledá Píša u svých
vrstevníků. Ty soudí velmi přísně v pravidelné kritické
praksi, shrnuté ve výběru prozatím do knih Soudy, boje a
výzvy (1922) a Směry a cíle (1927) a doplněné zdařilým
přehledem Proletářská poesie (1936, VII. sv. »Postav a
díla«). S kritickou statečností odsoudil hračkářství
poetistické lyriky a libovolnost surrealismu a ukázal pronikavě,
jakým omylem jest, stavějí-li se tyto směry jako sourodý
výraz sociálně revoluční myšlenky. Na rozdíl od G6tze se
A. M. Píša soustředí na studium a posuzování domácího
písemnictví a vyhýbá se zájezdům do literatury světové

700