rentem literárním stejně živé výkonnosti jako širokého
rozhledu.

První jeho práce jsou literárně didaktické a snaží se
zpracovati také nejmodernější písemnictví pro potřeby
školské. Došly znamenitého rozšíření: Stručné dějiny české
literaturu (1920) , Novodobá literatura česká ve škole
(1920), Uvod do poesie (1923) byl po letech přepracován
a prohlouben v samostatnou poetiku Cesta k našim
básníkům (1933) ; spisy ty namnoze připomínají příbuzné starší
pokusy F. V. Krejčího. Literární kritik se v G6tzovi ještě
před třicítkou zrodil pevně zosnovanou Anarchií v
nejmladší české poesii (1922), prvním pokusem o utřídění,
zhodnocení a sociálně etické zařazení české poválečné
tvorby, jejíž hlavní představitele Fr. G6tz přeceňuje. Knihy
studií a podobizen G6tzových, nezapírající svůj vznik z
novinářských referátů, jsou Jasnící se horizont, »průhledya
podobizny« (1926), situační studie o českém básnictví v 1.
1922-1925 s charakteristikami básníků od Hlaváčka po
Biebla; Tvář století, »několik průhledů do psychologie
dneška« (1929), kde se s rozsáhlou sčetlostí, ale stejnou
měrou kolísavého eklekticismu orientuje o ideových a
slovesných proudech v západní Evropě; Básnický dnešek,
»V)'vojové perspektivy nové české poesie« (1931), kde G6tz
vykládá přítomné písemnictví ve spojitostech generačních a
tradičních, namnoze násilně vykonstruovaných. Podobným
způsobem shrnuje leckde výtěžky knih předcházejících,
podal obraz lidského myšlení a cítění a jeho odrazu v
literatuře v době mezi dvěma světovými válkami v knize Na
předělu (1946).

Monografičtějšího rázu jsou dvě stati dramaturgické ve
formě knižní, Zrada dramatiků (1931) a Boj o český
di-vadelní sloh (1934), i pokus podepříti demokratický názor
filosoficky a literárně v duchu masarykovském, Osudná
česká otázka (1934). Dobrým přehledem jest spisek Český
román po válce (1936), knihou osobního díkůvzdání s
cenným úsilím o vývojovou periodisaci monografie F. X. Šalda
(1937).

Vrozený impresionismus i sensuální vztah k slovesnému
dílu se snaží Gotz překonati rozsáhlostí poznatků nejen
literárních, ale také filosofických a sociologických a zvláště
zkumných metod duševědných. Se svěží schopností dovede
se co nejrychleji orientovati v duševních proudech
přítomnosti, uvésti je na jednotnou formuli, vyvoditi z nich ideo·