Mnohými směry se rozbíhá literární činnost Miloslava
Novotného (* 1894), ředitele knihovny Národního musea a
spolutvúrce jeho literárního archivu, odkud vydal řadu vzácných
památek; dúležité jsou jeho kritické edice Nerudy a
B.Němcové; méně výrazné jsou Novotného slovesné i divadelní
posudky. Také literární dějepisec Benjamin Jedlička (~' 1897)
publikoval vedle bedlivé edice Dobrovského a málo
zdařilého přehledu Dějin českého písemnictví (1931, od
Dobrovského po Sv. Čecha) řadu úsečných a informativních kritik
české beletrie, nikde nejdoucích do hloubky.

Novým zjevem jsou k rit i c k é s P i s o vat e I k y,
soustředící se uvědoměle k tomuto slovesnému druhu. Ze
starších generací vynikla Eliška Krásnohorská jako soudkyně
krásné literatury podle zásad školy národní; Renáta
Tyršová spoluvytvářela výtvarnou kritiku u nás; Ter.
Nováková hodnotila význačné zjevy domácího i cizího
písemnictví a divadla s hlediska feministického. Později Saldúv
vliv a příklad pohnul kriticky založenou Boženu Benešovou,
že s pronikavým smyslem pro konstruktivní i etické složky
básnických děl posuzovala knihy a divadelní představení;
o něco později Marie Pujmanová udivovala
temperamentními výbuchy svého vtipu a rozmaru v kritických
improvisacích. Jako divadelní referentka rozvážného úsudku
působila po léta Zdenka Hásková-Dyková.

Pavla Buzková a Eva Jurčinová považují literární
kritiku za své vlastní poslání. Pavla Buzková (rodem Ježková,
* 1885) vyšla z realismu, jak svědčí zvláště spisek o
Macharových vztazích k ženám (1918), ale i přísné a osobité
zhodnocení Českého dramatu (1932), vedle kritické stati
o Šaldových »Loutkách« (1936), její práce nejvyzrálejší,
pevné logičnosti. Eva Jurčinová (pseudonym Anny
Weberové, roz. Navrátilové, '*' 1892) vyšla z hledisek »Moderní
revue«, která se snažila prohloubiti hlavně studiem
viktoriánského písemnictví anglického. Ve svých essayistických
podobiznách autorů domácích i cizích, shrnutých do knih
Poutníci věčných cest (1929) a Podobizny spisovatelek
světové galerie (1929), promíjí si vlastní kritický rozbor děl,
aby se rozněcovala romantičností osudů a úsilím o životní
heroismus. Podobně si vedla i v málo přesvědčivé
monografii Julius Zeyer, »život českého básníka« (1941).

Dojmově rozkošnickou kritiku, jež se sama nazývala
»impresionistickou« neb »svéživotopisnou« převzal
dědictvím po »Moderní revui« Miroslav Rutte, ale reagoval na

697