práce« Panorama (od r. 1923) a posléze literární věstník
oficiálního »Svazu knihkupců a nakladatelů
československých« Rozhledy po literatuře a umění (od r. 1932).
Kritickými časopisy v přísném smyslu slova nelze tyto listy
nazvati. Místo kritického ocenění knih přinášejí zběžně
informující referáty a místo psychologických
charakteristik osobité interviewy; aby list nemusil zaujmouti určitě
domyšlené stanovisko, osvětluje spornou otázku
hromadnými anketami.

Pokus o kritickou revui vyššího slohu, t. zv. melantrišské
Listy pro umění a kritiku (1933-1937 redakcí B. Fučíka
a Vil. Závady; pod novým vedením počaly vycházet r.
1946), však předčasně ztroskotal; náhradu za ně vytvořil
V. Černý Kritickým měsíčníkem (od r. 1938).

Z kritiků staršího pokolení stále se účastnil plodně
kritického života vedle Saldy Jindřich Vodák svou ustálenou
metodou. Subtilním analytikem novodobé prózy se
projevil romanopisec Karel Sezima (v. v.); v kritikách
dramatu osvědčoval své rozsáhlé znalosti i metodické
zkušenosti literární historik Otakar Fischer (v. v.). Šaldovým
a Fischerovým žákem se jeví Pavel Eisner (* 1889),
virtuosní tlumočník do češtiny i do němčiny, v kritice vyšetřující zvl.
vztahy české a německé literatury. Do otázek máchovských
zasáhl podnětnými studiemi Na skále (1945). Bystré, ale
často nedomyšleně vtipné jsou jeho úvahy o spisovném a
básnickém jazyce.

Skupinu dosti určitě vyhraněnou skládá několik kritiků,
jimž odborná průprava literárně dějepisná rozšířila obzor.
Z nich Antonín Veselý (1888-1945), literární a divadelní
zpravodaj »Pražských novin«, vynikl snahou vytvořiti pro
kritický projev různotvárný výraz essayistický.
Monograficky se zabýval Fr. A. Šubertem, G. Pťlegrem a
jmenovitě O. Březinou. Z jeho knižních sbírek a essayů jest spis
Z literárního alba (1923) obsahu historisujícího, kdežto
Listy autorům (1924) a Hovory s herci (1926) zabývají se
živou přítomností, ony slovesnou, tyto divadelní. I jemně
stylisované a odstíněně kolorované tři svazečky essayů
Veselého Barevné stíny (1928), Letní zrcadlení (1936) a
Neblednoucí podobizny (1946) mají namnoze vztahy
literárně dějepisné, ale trpí mnohomluvností, zakrývající často
nejistotu kritického úsudku.

Literární teoretik J. V. Sedlák (v. n.) napsal hojné
literární kritiky, vyústivší posléze v tendenci ruralistickou.

696