Oba tyto rysy Saldovy pozdní kritiky vraceji se v kritice
poválečné. Ctižádostí i nejlepších kritiků v tomto období
se stává ukazovati cesty vlastním vrstevníkům, rozbírati
co nejpodrobněji jejich díla, uváděti je v souvislost s
příbuznými výtvory literatur cizích. Při rychlé střídě generací
a jejich vkusu se perspektiva mění ještě rychleji, než tomu
bylo v případě Šaldově, a často osobní seskupení škol a
družin rozhoduje o soudech těchto kritiků »generačních«.
K tomu přistupuje pro dobu mezi dvěma válkami vůbec
příznačný nedostatek historického zření, okázalý nezájem o
tradici, jako by se česká vzdělanost a literatura počínaly
až rokem 1918. Vyvažuje se to alespoň částečně tím, že
vedle kritiků založení estetického pracují také kritikové
s východiskem literárně historickým, jako se k
rozhodujícímu vlivu Šaldovu pojí patrným korektivem působení
Arna Nováka, literárního dějepisce povoláním,
tradicionalisty z přesvědčení.

Šaldův názor o společenském úkolu a poslání literatury,
kterému dodal autority také souhlas Masarykův, přejat
byl mladšími spisovateli namnoze v tom smyslu, že ,básníku
náleží jako hlavní povinnost účastniti se činně společenské
přestavby, a to v třídním duchu a s revolučním zanícením,
jak k tomu ukazuje sovětský příklad ruský. Vedle
tendenčnosti vniká tím do kritiky také marxistické nazírání,
materialistická filosofie a zřetele politicky a sociálně
praktické. Jemnějších zřetelů k organickému tvaru slovesného
díla těmto kritikům skoro vesměs se nedostává, ač
současně nová škola estetická, opírající se o filologické
základy studia »slova a slovesnosti«, zdůrazňuje strukturu
uměleckého výtvoru i v jeho vztazích k společnosti, dílo to
vytvořivší. Salda sám osvědčil spíše antipatii k novému
přívalu socialistické tendence do krásného písemnictví. N
aopak projevil souhlas s protichůdným směrem, mířícím
k čisté poesii, který za kritického popudu Brémondova a
básnického vzoru Valéryho dospěl z Francie také k nám.
Dostalo se mu živého přijetí zvláště u kritiků katolických.

Příkladu Šaldova se může dovolávati ještě jiný směr v
české kritice poválečné, spíše násilné než organické při
pínání domácího vývoje na vzory cizí, především francouzské.
Po převratu francouzský vliv i na kritiku dočasně zesílil,
ale pak ustoupil mocnému zásahu literární ideologie ruské.
Německého vlivu kritického po válce rychle ubývalo, až po
národně socialistickém převratu potuchl skoro úplně;
an
694