Jaroslav Jan Paulík (* 1895 v Pelhřimově, t 1945 v konc.
táboře v Německu), prošel vydatným působením
francouzských prozaiků po impresionistických, z nichž překládal. Po
strakaté chvále periferie Zadní Indie (1927), po rozmarné
oslavě trampství Arizona (1928), po vtipných cestopisných
feui1letonech Sentimentální cesty (1931) a po koketních,
místy parodistických črtách o svůdnictví Technika flirtu
(1932) překvapil melancholickým lyrismem dívčí milostné
tragiky v originálně pojatém rámci Utonulá (1934) a
knihou psychologických povídek Ošklivá tvář lásky (1940).

Skutečným básníkem mezi prozaiky českého surrealismu
se prokazuje každou knihou Karel Konrád ('" 1899 v
Lounech). Dadaistická slovní hříčka, poetistický kult
půvabných slova metafor, nejvolnější asociování surrealistické
jsou pro něho prostředky lyrismu fantastického, vtipného
a útočného, který své služby nabízí rád satiře sociální a
politické. Vedle feui1letonistických črt mnohdy básnického
posvěcení jako Ve směru úhlopříčny (1930) představují
jeho féerickou obraznost epické knihy Robinsonáda (1926),
Rinaldino (1927), kouzelná improvisace Dinah (1928) a
román Postele bez nebes (1939) ze světa předválečných
dětí, podávaného vzpomínkovými scénami, řadami metafor,
příměrů a básnických obrazů. Stranou surrealismu stojí
válečná kronika Rozchod (1934), tragická a mravně spanilá
oslava nejmladších branců táhnoucích do pole.

Surrealismus byl jenom průchodním stadiem pro Karla
Schulze (1899-1943), který na sebe upozornil
dobrodružným románem proletářským Tegtmaierovy železárny
(1922), ač si z něho zachoval využití prvků snových,
halucinačních a podvědomých. Vrátil se však k
expresionistickým prožitkům života, v němž lidská bída a stálý škleb
pomíjejícnosti a zmaru vedou ho k účasti s ubohým
člověkem. Postavil se tak po bok básníkům Halasovi a Závadovi
a především Durychovi, s nímž jej sbližuje i barokní vidění
života, spojování lásky a smrti, katolická touha po milosti
boží, ale i lyrický patos přednesu. Obrat ten znamenají
sbírky povídek Peníz z noclehárny (1940) a Prsten
královnin (1941). Nebylo mu však dopřáno, aby vyzrál. Nad
mohutným, do tří dílů rozvrženým románem o životě a díle
Michelangelově zemřel. První díl, Kámen a bolest (1942;
torso dílu druhého, Papežská mše, vydal A. Skoumal r.
1943), dovedl Michelangela do jeho třicitého roku na
širokém pozadí církevních, politických a uměleckých události

682