mi, kam za německé okupace uprchl, došly uznání jeho
knihy Okryt (1946) a Listy z vyhnanství (1946),
podávající mistrné psychologické analysy lidí, prchajících do
ciziny před německou lavinou a prožívajících děs z katastrofy.

S vyspělými pracemi Hostovského, zvláště pokud analysují
krise soudobého života rodinného, stýkají se románové
skladby Vladimíra Neffa (* 1909 v Praze). Vtipný a rozmarný
Neff upozornil na sebe nejprve románovou humoristikou se
zdravými záměry časově satirickými: Nesnáze lbrahima
Skály (1933), Papírové panoptikum (1934), Poslední
drožkM (1935) a j.; parodistický ráz má také jeho římská
travestie Lidé v togách (1934). K vážnému umění vzepjal se
Neff v rozlehlém románě jiskřícím postřehy, nápady a
soudy, Malý velikán (1935), a v autentické malbě měšťanské
rodiny pražské až ke dřeni ochořelé, Dva u stolu (19-:7),
kde zároveň s M. Pujmanovou ukázal k novým možnostem
pražského románu. Podobně Bůh zbytečnosti (1939)
předvádí rozklad rodiny měšťanské v jedné generaci
nedostatkem činorodé vůle. Po sypkém románu se satirickým
podbarvením Vyhnaní z ráje (1940) vyvrcholilo
charakterotvorné i psychologické umění Neffovo románem z Kampy
Třináctá komnata (1944). Vrstvu měšťanskou doprovází
zde nerudovsky viděný svět drobných lidí z Kampy a
stejně mistrovsky odpozorovaný svět dětský, se svou
rozkošnou naivitou i poněkud zrůdnou fantasií. Křehký obraz
těchto tří světů se však láme a neorganicky končí jako
román detektivní a kriminální. Hutná novela Marie a
zahradník (1945) vznikla z týchž látkových motivů,
soustředěných kolem tří postava dokonce vystihuje ovzduší a genia
loci pražské Kampy.

Odraz s u r r e a I i s m u ve výpravné próze znamená
především úmyslné odpoutání se ode všech zřetelů látkových
a tematických. Individuální povahokresba i s
propracovanou duševědnou motivací se odkládá; dějová osnoya a
souvislost se ruší; místo toho nastupuje volný tok představ,
jak jej navozují vzpomínky, sny, halucinace; zdroje
vynravování jsou podvědomé a postup asociační se nepodrobuje
kontrole logiky; posléze se jednota osobnosti popírá. Vedle
Vít. Nezvala a Vl ad. Vančury, z nichž onen popírá svou
praksí čím dále tím urputněii všecko. co k r03s'atě románu
náleží, kdežto tento si uvědomuje vždy jasněji své založení
zásadně epické, pokusili se v surrealistické próze J. J.
Paulík, K. Konrád, K. Schulz a Ad. Hoffmeister.

681