vyhnul ani konvenčním situacím, ani povahovým
schematům, vzbudil silnou ilusi aute:ltické skutečnosti, zvláště
i původaostí jazykovou, a to nejen názvoslovnou, ale i
frazeologickou. Vedle těchto námětů, v nichž je opravdu svůj,
sahá Morávek v jiných svých pracích k námětům jiným,
s oblibou do prostředí hereckého; tak v knihách Ztracený
člověk (1940) a Pod mraky (1943L

U ostatních spisovatelů, před druhou světovou válkou
třicetiletých a čtyřicetiletých, převládaly spíše
psychologické otázky individua než problémy sociální; podporovalo
je při tom z;>ravidla poučení psychoanalytické, po
stránce podání pak postup surrealistický. Opožděně se u nich
hlásil překonaný impresionismus, erotická smyslnost, ano
i některé sklony úpadkové. Jmenovitě v době t. zv.
protektorátu stál v popředí zájmu individualistický román
psychologický, charakteristicky obrážející neutěšený stav
společnosti, octnu vší se ve slepé uličce při řešení svého
vztahu k individuu.

Nejstarší z této skupiny, Jilemničan Jan Weiss (* 1892),
zpracoval své válečné zkušenosti vyspělým uměním
sugestivní prózy, neúnavně nakloněné k dušezpytnému a
výrazovému pokusnictví. Patologické a halucinační prožitky ve
válce a v zajetí, zpracované smělou obrazností a podložené
psychoanalytickým výkladem, v~plnily sbírky Weissových
povídek: Barák smrti (1927), Fantom smíchu (1927),
Zrcadlo} které se opožďuje (1927) a Bláznivý regiment
(1930). Po fantastické burlesce, podložené důmyslem
spekulativním, Dům o tisíci patrech (1929), následoval umně
zosnovaný román krvavé kriminálnosti Skola zločinu
(1931) a posléze divoká monografie psychopatologická ne
bez časových šlehů, Spáč ve zvěrokruhu (1937). K formě
povídek se vrátil v Povídkách o lásce a nenávisti (1944)
s motivy čerpanými z černých hlubin lidských pudů, s
čapkovsky podaným motivem detektivním a konečně s
fantasticky rozpředeným námětem staropražským, soustředěným
kolem extrémního hrdiny. Jako u mladších druhů
surrealistů, stoupá u Weisse jeho románová látka z podvědomých
hloubek snů, halucinací, visí, ale všude ji u něho ovládá
zkumný rozum a tvárná rozvaha, čímž se podstatně liší od
školy expresionistické, stejně jako slohovou hutností
bezpečného virtuosa.

Miloslav Nohejl (* 1896), jest Plzeňan rodem, studiem.
knihovnickým působením i autentickým ovzduším nejedné

678