ní náplní, jaké u ruralistických objektivistů nikde není, liší
se Jan Čep od celé skupiny, kde toliko Fr. Křelina se občas
povznáší do oblasti náboženské.

Také slovesným podáním stojí mystický symbolista Čep
osamoceně mezi positivistickými naturalisty. Jenom
zřídka se suchá střízlivost realistická prodírá jeho slohem
střídmým v metafoře, opatrným v epitetu a přece vždy
básnickým; i zde jest mnohdy patrna škola Durychova a
někdy i stylistický podnět Vančurův, proti němuž se
výhodně rýsuje prostota a spontánnost lyrické mluvy Čepovy.

Zcela jinak zobrazuji venkov ze slezského pohraničí
romány A. C. Nora (* 1903, vl. Josef Kavan), rodáka z
opavského kraje a žáka Martínkova. Ožívá v nich nový sociální
realismus a naturalismus, notně opřený o psychologii
postav a využívající vydatně nářečních prvků. Jako 22letý
upozornil na sebe románem Burkental (1925) z času
provádění pozemkové reformy na slezské vesnici a s prvky
rodového rozkladu, který jest ústředním motivem druhé
Norovy knihy Rozvrat rodiny Kýn't (1925). Sociální otázky
zemědělského venkova podává »dosud ne román« Raimund
0halupník (1927). Vesnické romány Norovy dovršeny jsou
hnihami Můj nepřítel osud (1941) a Tvář plná světla
(1943) s čistými postavami venkovských žen v popředí.
Z prostředí pražského čerpány jsou - kromě obrazu
studentského života Jedno pokolení (1931) - naturalistické
romány Od stolu a lože (1936) a Každý den je nedělej
(1942) zdůrazňující silnou erotičnost a pudovou smyslnost
postav, jež vyznačuje i Norovy romány venkovské.

Martínkův kraj ožívá v pracech Zdeiíka Bira C" 1904),
který přešel od několika knih lyriky a lyrick~'ch próz
k próze výpravné. Ale i v ní vítězí lyrik nad epikem; tak
v románě Hvězdy nad domovem (1940), v »románové
kronice« Než zahoukla siréna (1941), líčící přerod idylického
maloměsta v středisko tkalcovského průmyslu, nebo v
»románě ztracených let« lllrtví mluví (1943.) s motivem touhy
po návratu do jistot domova a rodu.

Novinář Jan Morávek (* 18S8) vyčerpal v románech
Plavci na Sázavě (1931), Divočina (1933), Skalní plemeno
(1934), Byl na Sázavě pří'i'OZ (1935), Opuštěná řeka (1941)
a Chléb odříkání (1944), hlavní lidové typy svého
lesnatého a skalnatého domova nad prudkou řekou, plavce,
přívozníky, lesáky, pytláky a dělníky v lomech a postavil je do
působivého kontrastu se selským obyvatelstvem. Ač se
ne
677