s mistrným porozuměním Jan Čep, ale v jeho rozsáhlém
tlumočnickém díle zaujímá stejně významné místo ohnivý
romanopisec katolického svědomí G. Bernanos. Ve
vlastním tvoření Čepově učiněn básnicky zdařilý pokus,
vytvořiti proti smyslovému naturalismu i časové problematice
českých ruralistů obraz venkova duchovního v jeho
neměnných svazcích a vztazích životních. Při tom vyšel
názorově z katolictví Jar. Durycha, od něhož se učil také
v básnickém výrazu své prózy, ale zůstávaje věren svému
zádumčivému založení, osvojil si hlavně slitování a soucit
jeho raných povídek. Jan Čep (* 31. 12. 1902 v
Myslechovicích u Litovle) vydal knihy povídek Zeměžluč (1931),
Letnice (1932), Děravý plášť (1934), Modrá a zlatá (1938),
Tvář pod pavučinou (1941), skizzy Lístky z alba (1944)
a román Hranice stínu (1935).

Kraj, který Jan Čep volí skoro bezvýhradně za hmotné
pozadí svých niterných dějů, jest jeho severomoravský
domov u Litovle s lidem, tkvějícím v přísné katolické tradici;
avšak venkovští rodáci Čepovi jsou zasaženi válečným i
poválečným rozvratem a jejich dědinský život jest rozhlodán
městskou lžicivilisací. Jako u většiny českých ruralistů
není ani zde bezpečnější záchrany z těchto krisí, než spočinutí
v rodu a v půdě, v tradici předku a v prostotě dělného
soužití s přírodou. Ačkoli také Jan Čep píše povídky o
venkovanech, zapletených do erotických nedorozuměr.í a
zmítaných rozpory rodinnými, ačkoli též jej zajímají konflikty
rodičů a dětí a majetkové sváry o půdu a dědictví, přece
ústředním tématem jeho prací zůstává návrat vzdělance do
domova, aby tu po ztroskotáních lásky a ctižádosti nalezl
»trvalé útočiště, hlubinu svěžesti, vchod do bezpečnosti«,
t. j. nutný průchod branou smrti k věčnosti a k Bohu.
Valná část črt, novel i románů Čepových rozvíjí a obměňuje
tento základní prožitek. Třebaže mu do cesty ještě vstupují
rozumové pochybnosti a smyslová pokušení a třebaže
zpravidla potřebuje pomocné rady moudrého kněze, jde dráha
reka Čepova nezvratně za náboženskou jistotou: všecko
jest nazíráno pod zorným úhlem věčnosti, život stále
prozrazuje svůj metafysický smysl a záměrný plán božský,
zá:eas o milost a úsilí o akt víry dávají pravý obsah postavám
Cepovým, uvědomujícím si na sklonku dní, že láska a smrt
jsou dvěma hlavními stezkami k Bohu. V těchto názorech
mystiky spíše kvietistické než dramatické jest Jan Čep
učedníkem Březinovým a Durychovým; touto složitou
vnitř
676