Na přechodu od mravoličného naturalismu k
impresionistické oduševnělosti, postavené do služby společenské
problematiky moravského poválečného venkova, vyvíjejí se
dva rození Hanáci, Jindřich Spáčil a Josef Koudelák. Jindřich
Spáčil (* 1899), rodák z Kvasic u Kroměříže, přilnul k své·
mu učitelskému působišti Kroměříži a k jeho minulosti po·
litické a kulturní. Po psychologickém výkladu o vítězství
Zlba nad venkovem, Slunce ve tváři (1932), prozatím
vyvrcholila jeho dráha romanopisce dušezpytnou kronikou
válečných návratů a poválečného obtížného zakořeňování,
Osvit v nás (1935).

Lásku k hanáckému kraji a hanáckému lidu vypěl Josef
Koudelák (* 1906 v Seničce u Olomouce) nejprve šesti
svazečky lyriky naturistické. Dusnou erotikou, ne však bez
pochopení mravně společenské stránky pohlavních vztahů,
prosyceny jsou jeho selské románky z Hané: Vrata tmy
(1932), Na dřevě kříže (1932) a Pacholek Jordán (1936);
vpád městské civilisace na dědinu a návrat odrodilých
synů k půdě jsou zvláště oblíbenými jeho motivy. Obraz
národnostních zápasů severomoravských, Hraničáři (1934),
vpravil poutavou látku do formy jen kronikářské. K nim
poslední dobou přibyly: baladická Radlice boží (1941),
obraz spolupráce učitele a chalupníka Tvrdá země (1941),
chudinský obrázek z lysovských skal Skála puká (1943) a
oslava odříkavé práce Vítězná chudoba (1943).

Jda po cestách V. Martínka, zahloubal se do poměru
havířů a zemědělců v uhebé pánvi rosické románem Ohnivá
ztmě (1938) Rajmund Habřina (vl. jm. Rajmund Chatrný,
* 1907 v Příbrami u Bna), moravský teoretik slovesného
selství, Březinův žák a jeho vykladač.

Zcela jiného rodu jsou vesnické románky z lesnaté roviny,
přecházející od Brněnska k Hané, k nimž dospěl František V.
Kříž (* 1900 ve Viničných Šumicích u Brna). Neurčeny ani
krajově ani sociálně, oddávají se mužské i ženské postavy
jeho knih Srdnatá Marina (1934), Děti země (1935) I A
zpívají (1937) instinktivnímu životu v přírodě,
doprovázeny účastným optimismem autora, který si život
zjednodušuje a komposiční kázeň úplně promíjí. Jeho verbalistní
okouzlení silami, skrytými v krvi a v přírodě, podníceno
jest příkladem básnických ruralistů francouzských
Pourrata a Giona.

Stěžejní dílo tohoto směru, románovou epojej
auvergneského venkova »Kašpar z hor« od H. Pourrata, přeložil

675