máhajících se rozvedení románového. Hlas na poušti (1935,
zdramatisováno autorem s n. »Postila« 1937) kontrastuje
myšlenkovou a mravní strohost nábožensky hloubavého
venkova s lehkovážnou prohnaností městskou, kterýžto
protiklad se vrací i ve visionářsky obžalobném Puklém
chrámu (1936), kdežto román nezaměstna:losti Hubená
léta (1935) líčí životní ztroskotání venkovského
průmyslového dělníka návratem k zemědělství. Jistotu Křelina
ztrácí, jakmile opustí půdu venkova a jeho lid a pokusí se o
román buď historický, jako Dcera královská, blahoslavená
Anežka Česká (1940), nebo zasadí-li svého hrdinu do
exotického prostředí afrického v románě Amarú, syn hadí
(1942). Mezi českými ruralisty jest Fr. Křelina s Jos.
Knapem povahou nejbásnivější; oba se dovedli odpoutati od
realistické metody mravoličné k osobitému vidění světa a
člověka, křísíce zároveň r-řesvědčení o mravní hodnotě
lidského života.

Venkova malé město, oživené genrovým uměním
figurkářským, nalezlo svého obdivovatele v lidovém povídkáři Josefu
Jahodovi (* 1872). Ten se sklony konservativními a s
fonograficky přesným záznamem zvlášťností řeči zobrazoval
prostředí německobrodské a opočenské; příznačnější jsou
sbírky drobných próz Duše a dušičky (1918), Pod bičem
osudu (1926), Vůně domova (1928) a j. Z románů došly
populárnosti rozmarná povahokresba Náš dědeček (1925),
Páter Kvirin (1931) a formanský příběh Slunce (1933).

Rozklad starodávného venkova novými společenskými a
sociálními řády byl v moravské tvorbě slovesné námětem
takměř tradičním. Alois Mrštík a V. K. Jeřábek zabývali
se pronikavě těmito novými vesničany na rozhraní živlu
hanáckého a slováckého, neb v dalším okolí brněnském.
Mladší jejich pokračovatelé, řadící se volně k českému
hnutí rurálnímu, nesdíleli se již o jejich retrospektivní
stesk, naopak přijímali postupnou přeměnu venkova jako
organickou nutnost vývojovou. Po umělecké stránce
splácela i většina jich vydatnou daň naturalismu, zabořenému
do smyslně podmalované pohlavnosti a stále se vracejícímu
k závislosti zemědělce na půdě a práci o ní. Též u nich se
však projevuje poslední dobou úsilí o zduchovění životních
stavů, které vystupňoval Jan Čep v magické vidění
časnosti na mystickém pozadí věčnosti; vedle něho se snaží
nelomeně pudový F. V. Kříž zvládnouti melodií a
metaforou primitivní skutečnost dědinskou.

674