listická objímá velký okruh myšlenkový od fatalistického
determinismu až po křesťanskou mystiku a obdobně s tím
užívá tak různých prostředků výrazových, jako jsou
mravoličný naturalismus na straně jedné, na druhé však
idealisující symbolisace. Umělecky nejvýraznějšími hlavami
celého směru jsou tři spisovatelé, Josef Knap, František
Křelina a Jan Cep.

Josef Knap ('*' 1900 v Podůlší u Jičína), správce
divadelního oddělení Národního musea a býv. člen redakce»Venkova«,
pronikl dříve jako kritik než jako tvůrčí básník. Essayistická
kniha lyrisujících podobizen Alej srdcí (1920) byla z prvních
pokusů o utřídění poesie válečné a poválečné; Úvod do krásné
literatury (1924) má cíl účelně popularisační; disertace
Hilbert (1926) a monografie Fráňa 8rámek (1937) spíše
popisují a vykládají, než posuzují autory Knapovi osobně
blízké. Práce umělecky nejčistší podal Jos. Knap prozatím
v útvaru povídkovém knihami Píseň na samotě (1924),
Zaváté šlépěje (1929) a jmenovitě Polní kytice (1935); tu
jeho šrámkovský impresionismus spolu s vřelou citovostí
zachovává rovnováhu s realistickou věcností předmětně
poučeného a stavovsky uvědomělého syna i vyznavače
hrdého selství. Z románů jest jinošsky nevykvašené Ztracené
jaro (1923) improvisovanou zpovědí poválečného pokolení
a Vysoké jarní nebe (1932) písní lásky manželské, kde
jediné se spisovatel uchýlil do městského prostředí s
postavou inženýra-letce v popředí. Vysoká melodie lásky
proniká také prvním selským románem Knapovým Réva na
zdi (1926). Ze salašnické prostoty liptovských hor na
Slovensku vyvážil dějově roztříštěnou romanci pastevců a
hospodářů Muži a hory (1928) a v Pusztě (1937) podal široký
a látkově průbojný obraz české kolonisace na
Podkarpatské Rusi. V obou těchto dílech se poznatkový živel
mravoličný rozrostl na úkor básnického proniknutí látky přes
všecky lyrické hodnoty Knapova impresionistického
realismu. Zato v hutném příběhu hospodáře z kraje, který
majetkově, eroticky, duševně ztroskotal, pokusiv se zakotviti
v podhoří, Cizinec (1934), soustředil autor všecky
přednosti svého mužného nadání, silnou věcnost s jemnou
něhou a dar společenské typisace s vlohou pro individuální
nitrozření. V zamlžené próze Dívčí hlas (1940) zasadil
problém ženy, toužící po studiu a příběh obětavé lásky
rozvedeného otce do prostředí městského, kdežto román Věno

672