středí rusínských a slovinských havířů ve Francii. Příčiny
španělské revoluce z r. 1936, prožívané českým malířem a
viděný jeho očima, snaží se zachytiti komposičně neucelený
román ve formě deníku Ďábel mluví španělsky (1939).
Úsporně stylisovaná povídka Kátinka (1936) křísí účinně
dávné doby spisovatelova rodiště.

Z jiných mladších novorealistických povídkářů, zájmu tu
psychologického, onde mravoličného, upozornil na sebe
zvláště Bernard Horst (vl. jm. Otakar Poupa, * 1905). Z
jeho knih jsou Zlo (1929), Promarněná mince (1943) a
Měsíčné šero (1943) sbírkami povídek, ostatek jsou romány
rychle vyzrávající: Hučící země (1930), Výheň (1931),
Smršť (1936), Peřeje noci (1941), Tiché zátočiny (1942)
a Kroky osudu (1945) s psychologickou problematikou
manželství. Ať Horst sbírá své lidské dokumenty v
podhorské vsi, ať v staré Praze, ať v úřednickém prostředi
venkovském, všímá si na nich skoro výhradně pudové a
smyslné stránky. Temné barvy nanáší pesimistický
fatalista, přesvědčený o věčnosti zla hmotného i mravního a
stále dovozující deterministicky přírodní i společenskou
vázanost bezmocného jednotlivce. Pevnost charakteristiky až
brutální, sugestivní síla v malbě situací a sytě názorné
podání opožděného naturalisty vykazují Horstovi význačné
místo mezi druhy a přibližují ho v lecčems J. K. glejharovi.

Obrazy čes k é ves nic e, které malují K. Nový a B.

Horst, svědčí stejně jako výpravné práce V. Martínka, Jar.
Marchy neb A. C. Nora o hlubokém převratě, prožívaném
za první světové vojny a v dobách poválečných naším
venkovem. Toto přetváření venkovské skutečnosti, jež bylo
urychleno pozemkovou reformou a vítězným postupem
hnutí agrárního, stalo se jedním z hlavních námětů ve
výpravné próze a POs3:ytovalo plodné podněty obnovenému
mravoUčnému realismu a sociálně prohloubené »nové
věčnosti«, až te:lto směr zmohutněl v celé uvědomělé hnutí
názorově literární, kryjící se heslem r u r a I i srnu.

První f:íze hnutí se nepovznášely nad občerstvování
starších slovesných programů; výzvou literárního návratu k
půdě se rozuměly snahy regionalistické, zbavené sice
národopisného přízvuku, zato občerstvené pedagogick~'m úsilím
o o3Větu ve:1kova. Tomu dal výraz horlivý pmcovník
lidovýchovný valašského původu Antonín Matula (*1885) ve
svých pro~agabích a literárně historických spisech.
Zdravý kvas vnesl do ruralistického hnutí svým nevšedním
spo
670