inanželských trojúhelníků Tři (1920) a jeho burleskní
»výstřednost« o ubohosti zkomírajícího měšťáctví Kokokodák
(1922) soustřeďují velmi sugestivně přednosti i nedostatky
dramatu expresionistického, k němuž se řadí i několik
slabších her pozdějších. Vlastní slovesný význam Blatného
spočívá však přece v psychologické próze výpravné.

Důvěrným druhem Lva Blatného zůstal až do jeho smrti
málo starši Čestmír Jeřábek (* 13. 8. 1893 v Litomyšli) ,
magistrátní rada v Brně, syn V. K. Jeřábka. Podobá se mu také
živým zájmem o drama. První ep:cké knihy Jeřábkovy
obsahují povídky skrovné dějovosti a matné povaho kresby. Za
pronikavého studia čelných forem evropského soudobého
románu odvažuje se Jeřábek rozsáhlejších komposicí a
zároveň propracovává se k předmětnosti, snaže se zmocniti
světa nejen ideou, ale i smysly. Na přechodu stojí
kriminální román detektivní Lidumil na kříži (1925) se zřeteli
sociálně reformními a utopistický příběh o nutnosti zla ve
světě Firma prorokova (1926). Rázný krok dopředu učinil
pak válečným románem brněnským Svět hoří (1927),
v němž vedle znalosti prostředí brněnského využil
zkušeností z jižního bojiště a zároveň se ukázal důmyslným
problematikem dušezpytným. Neudržel se na této výši v
následujících sociálních románech, analysujících duše a povahy
spisovatelových vrstevníků z drobného měšťanstva: v
Pekelném ráji (1930), v generačním letopise otců a dětí
Světlo na přídi (1933) a v románové monografii volní trpnosti
Cesta pozemská (1935), na niž navazuje řešení »viny a
trestu« v románě Neumřela) ale spí (1941). Silný zjev
ženský, marně se snažící vykoupiti vinu hrdiny z románu
předešlého, i psychologické a umělecké zdůvodnění povyšuje
tento román nad průměr. Román z hereckého prostředí
Neduhráno (1943) předvádí konflikt mezi vášní k
divadlu a láskou k ženě. V románové trilogii Legenda
ztraceného věku (s částmi »Hledači zlata« 1938, »Medvědí
kůže« 1939 a »Bohové opouštějí zemi« 1939) pokusil se o
nové cesty, jak přiblížit modernímu čtenáři český
dávnověk od doby Křesomysla po přijetí křesťanství za Bořivoje.
Podařilo se mu to spojením ideového smyslu dění s
vynalézavostí při líčení tradičních scén a schopnostmi
charakterotvornými s objektivitou pravého epika. Mluva,
metaforicky odvážná a sytá, má posvěcení básnické.

Obnovený realismus, k němuž se po vzoru Iv. Olbrachta
a M. Majerové častěji a častěji uchylují příslušníci
mladší
663