(1929), obměňuje typ nuzáka duchem, zbloudilého do
cizorodé společnosti a způsobujícího v ní svou hranatou
tupostí srážku za srážkou. Z tohoto tísnivého ovzduší se
autor vyprošťoval sám útěkem do světa dvojsmyslného
humoru a paradoxního veselí, bavě se v selance Rozmarné
léto (1926) prostě figurkami měšťáků, v náročnější Hrdelní
při anebo Přísloví (1930) unanimistickou skupinou lidí,
přehlušivších lacinou moudrostí tíhu svědomí, jako by
autor záměrně vylučoval oblast morální ze svého
samoúčelného vypravovatelstvÍ.

Tomu se pak oddává ve svých třech románových pracích
nejmužnějších: v rytířsko loupebické romanci 'Dl a,rkéta
Lazarová (1931), v zběžně pojatém příběhu
popřevratového manželství se zajímavou interferencí povahy pražské
a slovenské Útěk do Budína (1932) a v archaisujícím
capricciu, obměňujícím šťastně látku prášilovskou, Konec
starých časů (19.4); zcela se spisovateli pod rukama
rozsuly válečné a revoluční osudy, vychovávající rozkolísanou
povahu českého vzdělance selských kořenů, Tři řeky
(1936). Ze zamýšlené, široce založené generační trilogie
selského rodu, znamenající další návrat ke skutečnosti,
vyšel pouze I. díl Rodina Horvatova (1938). Mistrovské
soustředění dějové i šťastné zkratky situační v povídkové
knize Luk královny Dorotky (1932), zmáhající několikeré
prostředí životní se svrchovanou jistotou, naznačily, že
Vančura jest spíše novelista než romanopisec. K němu mu vedle
komposiční schopnosti chybí především dar
povahokresebný, zvláště pokud běží o charaktery ženské a pak o postavy
složitější; naopak pitvorné figury chudáků, trudně k zemi
přisedlé, podařily se mu často stejně jako postavy
neostyšných siláků prudkého života pudového i volního, ale bez
inteligence. Zvláštní místo ve Vančurově tvorbě mají
Obrazy z dějin národa českého (1. díl »Od dávnověku po dobu
královskou« r. 1939, II. d. »Tři přemyslovští králové« r.
1940), psané vznešenou patetickou větou, oživující děje
a postavy české minulosti s mistrovstvím
charakterisačním, psychologickým, náladovým i slohovým. Několikerý
pokus Vančurův o drama (Učitel a žák, 1927, Jezero
Ukereve, 1935 a j.) nesetkal se se zdarem. Objevitelem a
vítězem se však Vladis!av Vančura osvědčil jako svrchovaný
stylista, vládnoucí slovníkem, syntaksí a metaforou s
energií a bezpečím, jež jsou mezi prozaiky jeho pokolení
vzácností. Řeč nemá u něho ani platnost funkční ani poslání

660