ných konstrukcí. Přes svůj intelektualismus nepostrádá
Raffelova próza surrealistických živlů, ale nejblíže stojí
lyrickému poetismu pro svůj kult života vířivého a
jiskřivého, výbušného a závratného.

Rozsáhlé románové skladby Jar. Durycha a K. Čapka
i drobné povídkové práce Josefa Čapka ukázaly, že
expresionistická metoda slovesná může výpravné próze přinésti
plodné podněty, vládne-li jí duch básnický. Ze zcela jiných
předpokladů vytvořil své rozlehlé a významné §lovesné dílo
Vladislav Vančura, jehož východiskem byl rovněž
expresionismus, a to jak po svých stránkách výrazových, tak
i se svou náplní názorovou a citovou. Proti myšlenkovému
proniknutí· života, proti citově mravnímu poměru k
skutečnosti, i proti motivické vynalézavosti a epické
fabulistice zdůrazňoval vždycky takřka absolutní význam slova
a dikce, kterým věnoval krajní pozornost. Ve svém
jazykovém úsilí jest expresionistou zvláštního druhu, který
přesunul celou váhu na stránku výrazovou, někdy zanedbávaje
s okázalým opovržením všecka hlediska obsahová a
motivická. Tím jest jeho dílo přímo vzorem jednostrannosti,
byť geniální. Až na romány ze začátku výpravné dráhy
jsou jeho knihy až lhostejně nečasové na rozdíl od účastné
časovosti Karla Čapka i od náruživé protičasovosti Jar.
Durycha; jenom očitá záliba v šklebu a grotesce,
neutajený obdiv pro siláctví a barbarství, vyzývavý kult
ošklivosti a hrůzy legitimují Vladislava Vančuru jako syna
poválečné a revoluční doby.

Vladislav Vančura (* 23. června 1891 v Háji u Opavy,
popraven Němci 1. června 1942), povoláním lékař, upozornil
na sebe význačněji, když autor »Továrny na Absolutno« a
»Krakatitu« měl již za sebou první velké úspěchy
románové. Vančurovy povídkové prvotiny, Amazonský pTOud
(1923) a Dlouhý, Široký a By,<;trozraký (1924), inspirace
tu sociálně účastné, onde groteskně parodující, nevzbudily
valné pozornosti. První jeho román Pekař Jan Marhoul
(1924) byl přijat nadšeně jak pro svou apoteosu
proletá
řova úporného zápasu o chléb, tak pro rusky zjihlou něhu
k blahoslavenému bloudovi. Tento typ, vystupňovaný v
zuřivé grotesce na čirého blázna s rysy tragickými, vrací se
v protiválečném románovém pamfletu Pole orná a válečná
(1925), nastavujícím šílenství a hrůzám války zrcadlo
šklebně pokřivující. Také monografie o rusínském
slaboduchém venkovanu, přesazeném do Prahy, Poslední soud

659