spolupráce s bratrem Karlem; mimo hry »Ze života
hmyzu« a »Adam Stvořitel«, k nimž sám přidal utopickou revui
Země mnoha jmen (1924), jsou to hlav~rvní dva svazky
povídek a črt ze společné dílny, »Zářící hlubiny« a
»Krakonošova zahrada«; v nich staršímu z dvojice bývá
přisuzován podíl citově lyrický a snad i složka zření
výtvarnického. Samostatně vydal knihy próz Lelio (1917), Pro
delfína (1923) a zvláště významné Stín kapradiny (1930)
a Kulhavý poutník (1936); v onom pytláckém romanetě,
zahaleném zdravými silicemi lesa, projevil vysoký stupeň
bezprostřední fabulace, v této filosofické zpovědi těžké
meditativní hlavy a teplého účinného srdce upoutal
mužnou upřímností sugestivního přednesu. Pevnější dějové
obrysy a tužší povahová charakteristika jsou vzácností
v expresionistických prózách Josefa Čapka, obrácených do
temnot vědomí i podvědomí; těžkomyslná účast s
nesmyslným chaosem kosmu a společnosti a vřelý soucit s
drobnými lidskými osudy vykupují básníka z bolestně hořkého
nihilismu. Vedle Jak. Demla a Rich. Weinera jest Jos. Čapek
nejvýznačnějším předchůdcem surrealistického hnutí.
Novinářská jeho feuilletonistika shrnuta je ve svazečcích
Umělý člověk (1924) a Ledacos (1928). Malířskou a
grafickou činnost Čapkovu provázelo také umělecké
zpravodajství, uložené v několika knihách, jako Nejskromnější
umění (1920) a Umění přírodních národů (1938). Dílo Josefa
Čapka tragicky uzavírají Básně z koncentračního tábora
(1945), psané na okraji života a vedle úzkosti a děsu z
hromadného vraždění vyzpívávající s bolestnou prostotou
lásku k ženě, dítěti, bratru, k člověku vůbec a k přírodě.

Staršímu období vypravovatelského umění Karla Čapka
stojí nejblíže Vladimír Raffel (* 1898), povoláním lékař.
Čtyři léta překotného tvoření, po nichž, podoben V.
Mixovi, jako by rázem zmlkl, vyplněna jsou experimenty
stejně myšlenkov}·mi jako formálními. Tyto vedly Raffela,
autora sbírek Elektrické povídky (1927), Tělové· povídky
(1928), Pathetické povídky (1928), Taneční povídky
(1928) a Prapovídky (1930), k hledání nejúspornějšího
novelistického útvaru; ve spojení nejúčelnější úsečnosti a
působivého důrazu odosobnil své postavy do krajnosti a
stlačil je na pouhopouhé funkce. Na rozdíl od K. Čapka však
Vl. Raffel utopie neposuzuje a neodsuzuje s pragmatického
hlediska sociálního humanismu, nýbrž spokojuje se
ironickým smutkem nad marností těchto důmyslných a
pla
65i