nosti. Ze svých zkušeností dramaturga Městského divadla
vyzpovídal se v duchaplných črtách Jak vzniká divadelní
hra (1925, zařazeno do knihy »J ak se co dělá«).

Šíři Čapkových slovesných zájmů prokázaly hned v
mladosti lyrická antologie Francouzská poesie nové doby
(1920, nové vyd. s významným úvodem Nezvalovým 1936),
obsahující ukázky z 59 básníků od Baudelaira až do časů
poválečných, a pokus o výklad filosofické soustavy,
Čapkovi ideově i povahově blízké, Pragmatismus čili Filosofie
praktického života (1918), i rozmarné příspěvky ke Kritice
slov (1920) ve formě lehounké besídky, kde autor vtipně
tepe fráze bezmyšlenkovitě zevšednělé; později (původně
úvodem k Poláčkovu »Žurnalistickému slovníku«) přibyla
obdobná studie V zajetí slov (19 ;3), statečné to tažení
jadrného stylisty proti jazykovému klišé. Ze svého drobného
kritického referentství v novinách nepojal K. Čapek
právem nic do svých knih. Zato sebral v knize Marsyas čili na
okraj literatury (1931) řadu důležitých statí o slovesnosti
lidové, primitivní a periferní, pokud žije mezi námi; tyto
příspěvky o příslovích, kramářských písních, pohádkách,
»románě pro služky«, detektivkách atd. jsou živou
obdobou statí Josefa Čapka o lidovém výtvarnictví. V
Hovorech s T. G. Masarykem (1928-1935, 3 sv.), doplněných
osobitým essayem Mlčení s T. G. Masarykem (1935),
zachytil Čapek netoliko názory a příležitostné postřehy, ale
i způsob mluvy, zvyky a postoje velkého pragmatického
myslitele spodních náboženských tónů, k němuž se jeho
mužnost oddaně přimkla od anglických a amerických
pragmatistů, určujících jeho jinošství.

Jako zvláště význačný člen literárního pokolení, které
uzrálo na sklonku světové války, dal se Karel Čapek nejen
intelektuálně poučiti, ale i citově a mravně vznítiti
převraty politickými, sociální revolucí, rozmachem techniky a
organisace. Protože i se svou generací vášnivě přilnul k
otázkám občanské skutečnosti a řeší je většinou relativisticky,
bývá označován jako duch civilní a pragmatický. V jeho
dílech ať románových ať dramatických vane nálada
revoluční a vzpíná se utopické chtění. Ale Čapek není
oslavovatelem, nýbrž skeptickým kritikem těchto tendencí. Ze
svého nihilismu a ze své skepse se zachraňuje do
humanismu pokorného a dělného. Pak staví drobnou službu
životu a člověku nad utopii nadlidskou, účastenství prosté
lásky a všedního hrdinství nad závratné koncepce
stude
656