neváhají učiniti ústupky nižším formám umění a
poloumění jevištního, hlavně f~lmu a revui, a zhusta se spokojují
volným a povolným útvarem rychle sledující a kmitající
se řady scénických obrazů, nejednou pak ulpívají na
pouhém dramatickém žurnalismu, plu.iícím s proudem
veřejného mínění a laciné popularity. Capkovy hry jsou
utopické, položené s fantastičností cíle dobře vědomou, mimo
určitý prostor a určitý čas. Odsudek civilisace, hlavně
strojové, prudká polemika protiválečná, napjatý zájem o rozmach
a úpadek revoluce, kritika buržoasie i koncepcí
socialistických, ale i skepse, vystupňovaná až k nihilismu, označují hry
Čapkovy jako produkty své doby, blízké slohu
expresionistickému, jenž náležel k jejich slovesným východiskům.
Z Čapkových her jest podle vzniku nejstarší veršovaná
veselohra v uvolněném slohu staré commedia delľarte Lásky
hra osudná (z r. 1910, spol. s bratrem Josefem, vyd. 1922),
spadající v jedno s novoklasickými začátky Čapkovy prózy.
Komedie útočného, eroticky dobyvatelského jinošství,
vlastním úspěchem oslněného, ale nakonec v sobě samém
desorientovaného, Loupežník (1920), byla pozdravena jako
vitalistické vyznání mládeže před válkou s notnou přísadou
živočišného primitivismu. Kolektivní drama R. U. R.)
Rossum)s Universal Robots (1920), v děsivém vidění umělých
lidí kritisuje v rámci utopie titanismus strojové civilisace,
ale hlásá zároveň věcnost altruismu a lásky, zaručující
věčnost života. Trojaktová revue s prologem a epilogem Ze
života hmyzu (1920, s bratrem Josefem) pronáší v
průzračném jinotaji výjevů ze živoření motýlů, brouků,
mravenců a jepic nejen soud nad měšťáckou civilisací, ale
přímo nihilistický verdikt nad lidským dychtěním po
sebeklamavých rozkoších pohlavní lásky, soukromého majetku,
občanské i válečné statečnosti. V shawovské komedii Věc
Makropulos (1922) prožívá fantastická a dobrodružná
hrdinka methusalémovský problém titanské touhy po
tělesné nesmrtelnosti tragikomicky; s ní zároveň okolí,
zažehlé erotickou její mocí, v hrůze si uvědomuje marnost a
nicotu života bez hranic, jak jest dobře, »že jest smrt ve
světě«. Nová utopie Adam Stvořitel (1927 s bratrem
Josefem) opakuje opět drama civilisační. Odmlčev se jako
dramatik na deset let, vrací se Karel Čapek na jeviště
scénickou publicistikou stroze pacifistické a protidiktátorské
utopie Bílá nemoc (1937) a pastosně časové tragedie
mateřství Matka (1938) s hlasnou výzvou k vlastenecké
bran
655