umělecké bohémy. Obraznost není u Nezvala podporována
téměř nikdy schopností abstrakce, smyslem pro hlubší
souvislost života a skutečnosti. Stejně nepatrná jest
Nezvalova citovost, jež i tam, kde se vyjadřuje s vřelostí
až vášnivou, na př. v erotice neb v lásce synovské, v hrůze
před smrtí neb v opojení krásou života i v úžase z
civilisace, zůstává většinou ve vrstvách pudovosti. Básnický
osvoboditel neznámých smyslových půvabů, odhalitel
pohádkových divů snových, nevyčerpatelně vynalézavý strůjce
metafor, asociací, kouzelných oxymor není však umělcem,
který by dovedl nad svým dílem stanouti a ovládnouti je
silou své estetické vůle.

Osobností bez prudší životní síly a rázovitějšího výrazu se
ukázal za krátké básnické dráhy lyrik K9nstantin Biebl
(* 1898 v Slavětíně u Loun). V Bieblových sbírkách
převládají tlumené tóny vzpomínky, touhy a elegie, ať se básník
přiklání zprvu k tendenční lyrice proletářské nebo ať se pak
úplně oddává poetismu (Zlatými řetězy, 1926). V Novém
Ikaru (1929), prosvíceném vědomím vesměrného
světoobčanství, zpracoval Biebl ještě důsledněji než Wolker
v»Svatém Kopečku« a než Nezval v »Podivuhodném kouzelníku«
svéživotopisný příběh Apollinairovou formou nečleněného
proudu asociačního; cesta na Jávu rozsvítila ve sbírce
S lodí, jež dováží čaj a kávu (1928) ohnivější barvy, než
bývaly u Biebla pravidlem.

Lyrika českého poetismu vyjadřovala upřímně a
přesvědčivě životní náladu prvních let dvacátých: radostný
optimismus nadějného míru a bezstarostné opojení dary
omlazené skutečnosti. Ale za nastalé krise evropské a také
české, přelévající se z okruhu hospodářského postupně do
oblasti politické, plné nejistot a nebezpečí, počala
ovládati mysl tesknota, stupňovaná namnoze v beznadějný
smutek, ano i v bezútěšný pesimismus. Opět to byli
lyrikové, kteří pravdivě a autenticky vyslovili duševní
atmosféru své doby. Výrazově se i oni hlásili k poetismu,
přijímajíce také duševědné základy názoru surrealistického:
zachovávají většinou princip asociační lyriky, potlačují
logickou zábranu při vázání volných představ, libují si v
paradoxním oxymoru básnickém, podtrhují emoční stránku
řeči atd. Avšak jejich okruh tematický proměnil se
nadobro: těžké rozpory individuální i společenské inspirují je
především; smrt a v jejím průvodu nemoc a rozklad vábí
jejich pozornost; sociální křivda a osobní odpovědnost z ní

619