rozvrhl na hlavní směry mladou lyrickou tvorbu, když
charakterisoval a zhodnotil její vůdčí představitele a když
i ze skrovných náznaků odhadl sotva zahájené cesty
dalšího vývoje. I za svého stařeckého období dovedl F. X.
Šalda sloučiti široký rozhled po cizím písemnictví s
úzkostli~ou starostí o kulturní hodnoty domácí a stálý zájem
o přítomné tvoření se smyslem pro slovesnou minulost,
neváhaje prohloubiti neb opraviti své dřívější soudy o
některých jejích čelných představitelích, zatím již
kanonisované. Jeho všestrannosti a zvláště jeho skoro neomylného
pochopení pro uměleckou podstatu literárních výtvorů
neměli ani ti z jeho následovníků, kteří se horlivě hlásili k
jeho příkladu.

Nejvýznamnější kritickou osobností za války a po celých
mírových dvacet let byl vedle F. X. Šaldy Arne Novák. Na
rozdíl od Šaldy byl kritikem literárně historicky
zasvěceným, který ve významnějších kritikách nikdy ne opomněl
zařadit autora a jeho dílo do slovesného vývoje domácího.
Rozsáhlé znalosti světových kultur vnucovaly mu analogie
i s písemnictvím evropským, jmenovitě severským a
germánským, jichž byl odborným znalcem. Analytická jeho
kritika, všímající si i složek psychologických a
stylistických, kde osvědčil své důkladné vzdělání. filologické,
hledala vždy v díle hodnoty národní kultury a pojem národní
duše; hledala vždy u autora i v jeho díle základy mravní. Dar
výstižné charakteristiky a umění zkratky vyznačovaly
tohoto bojovníka myšlenky břitkého péra a jiskrného vtipu,
který, i když se mýlil, dovedl čtenáři postavit před oči
plastický obraz osobnosti spisovatelovy a vystihnouti
základní složky díla. Víc než kdo jiný připravoval se ke
svému poslání kritika také teoreticky a kromě řady článků
sem hledících vydal celý spis o kritice, »Kritika literární,
metody a směry, zásady a prakse« (1916, rozšířené 1925).

Zatím co z příslušníků generací s osvědčenou trpělivostí
referoval kriticky Jindř. Vodák o písemnictví dramatickém
i jiném, K. Sezima výhradně o krásné próze a F. Sekanina
i Vojto Martínek prováděli svou osvícenou lidovýchovu,
hlásily se proudy nové. Z nich se pragmatismus,
představovaný hl. lyrikem Mir. Ruttem a novinářem Ferd.
Peroutkou, octl od Šaldy nejdále, a to zcela uvědoměle: popíral
důsledně nadřazení umělecké tvorby životu, schvaloval
službu spisovatelů praktickým potřebám přítomnosti,
projevoval shovívavost v úsudku i v podání, přímo protilehlou

592