přestěhovala skoro jen do historických evokací s časově
tendenčními narážkami neb do dramat legionářských,
rozvrhujících prostoduše světlo a stín.

K rit i k a literární pozbyla čelného postavení, jakým se
honosila v době předválečné; obecné ochabnutí kritického
ducha, pronikání sociálně politických a namnoze i třídně
stavovských tendencí do literatury, podceňování umělecké
autonomie v díle slovesném spolupůsobily při tomto jejím
rozkladu. Přispěly k tomu také okolnosti zevní: z revuí,
které zanikaly, stěhovala se kritika hlavně do denního
tisku, poklesajíc buď na pouhé referování neb na propagandu
zásad, hájených novinami v oblasti mimoliterární;
nakladatelé strhovali nejen knižní zpravodajství, ale i skutečnou
kritiku do svých služeb; odpovědná soudčí funkce
svěřována větší měrou mládeži, která nemá ani žádoucího
rozhledu ani nejskrovnějšího vztahu k minulosti ani vyzrálé
spravedlnosti.

Z metod zanikla v praksi téměř úplně kritika
impresionistická, ale ani hodnocení moralistní se neprojevilo
význačněji; jen v sociologické kritice, pojaté však namnoze
s třídní a revoluční tendenčností, a v kritice náboženské
dosaženo pozoruhodnějších výsledků. Ve vztazích k cizím
literaturám, které by mohly býti podnětem a vzpruhou
domácímu vývoji, ulpívalo se z valné části na trpném
zaznamená vání zajímavých novinek; tradicionalistické úsilí,
opřené namnoze o znalosti literárně dějepisné, aby
přítomná tvorba navázala uvědoměle na životné části z odkazu
minulosti, zastupované Arne Novákem, zůstávalo
celkem osamoceno. Essay, od 90. let blíženec kritiky, ležel
ladem v době, přeceňující obsah a tendenci na úkor formy.
Naopak vpád novinářské feuilletonistiky do kritického
podání, který připomíná způsob Nerudův a jejž provedli
hlavně příslušníci směru pragmatického, znamenal
namnoze oživení a účinné zpřístupnění kritické mluvy; dálo se
to v přímém a částečně záměrném protikladu ke
krasoduchému slohu 90. let, pojícímu neústrojně vědecky
odbornické složky s výrazem metaforickým; proměnu tu
prodělalo i podání Saldovo.

Ten z kritických učitelů generace poválečné působil ještě
dvě desetiletí po převratu a zasahoval činně do vývoje, jsa
mládeží obecně uznáván za autoritu, a to nejen v otázkách
literárně uměleckých, ale i v sociálně politické
problematice veřejného svědomí. Zvlaštní pronikavost projevil, když

:591