do tří svazků : Několik kapitolek z děj-in naší poesie (1898),
Několik kapitolek z dějin naší slovesnosti (1912) a Nové
kapitoly z dějin literoatury české (1912). Podmanivá síla
Vlčkových prací, jež působila kouzlem novosti, záležela
v barvitosti a výmluvnosti, v sytém podání i v
charakteristice směrů a proudů slovesných a ideových.

Právě tím se od něho lišil jeho mladší druh Jan Jakubt'.c
(1862-1936), vl. 1919-1932 univ. profesor v Praze. Jeho
první práce O životě a p'Ů8obení Jana Kollára (1893) a
obšírná monografie Antonín Marek (1896) obsahují in nuce
celou Jakubcovu vědeckou činnost. Hlavním jejím
předmětem byla doba Dobrovského a Jungmannova· s
myšlenkou slovanské vzájemnosti v popředí. Výsledky svých
studií o osvícenství kolem Dobrovského, o počátcích české
romantiky u J. Nejedlého a Jungmanna, o básnické
činnosti Palackého a Šafaříka, o Havlíčkovi a Pťlegru
Moravském uložil do »Literatury české XIX. stol.«. Nejčastěji
se vracel ke Kollárovi, o něhož se zasloužil také jako
vydavatel. Veden povinnostmi učitelskými napsal souhrnné
Dějiny české literatury (1911, II. vyd. o dvou dílech 1929
a 1934; původní německé zpracování 1907). Sahají od
nejstarších dob po politické probuzení, kodifikují jasně názory
českého positivismu vědeckého, vynikají kritickým
přehledem příslušné literatury.

Na studium písemnictví obrozenského, zvl. na jeho část
vědeckou specialisoval se Josef Hanuš (1862-1941) v
monografiích o M. A. Voigtovi, F. M. Pelclovi, F. F. Procházkovi,
Dobrovském a Šafaříkovi. Plodně zasáhl i do bojů o Rukopisy.
I v monografii o Nebeském (1896) vyniká líčení činnosti
učenecké nad rozborem estetickým.

Šíří literárně historického zájmu vyniká nad ně Jan Máchal
(1855-1939), který se obrátil k srovnávacím dějinám
literatur slovanských. Pracoval nejprve v slovanské
mytologii a v dějinách národní epiky (Nákres slovanského
bájesloví) 1891 a O bohatýrském epose slovanském, 1894) a
četnými informačními články k dějinám literatur
slovanských se připravil k souhrnnému dílu Slovanské literatury
(1922-1929 ve 3 sv.) s doplňkem O symbolismu v
literatuře polské a ruské (1935). Dějiny jednotlivých literatur
staví vedle sebe a nesnaží se o vnitřní srovnání. Významné
jsou i jeho práce z literatury našeho obrození (o
Puchmajerovi, Šafaříkovi, Čelakovském, o Hankových ohlasech
ruských) a práce o staročeském drama tě, vyvrcholené
dí
562