(1906), Květy v jíní (1908) a Paví oko (1922). Svůj pohled
do skutečnosti ukázňoval realistickými obrazy městského
i předměstského přízemí brněnského, zalitými zahořklým
humorem: Poseidon (1916), Kolonia Kutejsík (1922) i
fantastickou groteskou Vrba zelená (1925). Také jadrné
zvířecí epos ke kresbám Lolkovým Liška Bystrouška (1921),
jež podnítilo L. Janáčka k proslulé opeře, a několik knih
pro mládež znamenají vzestup k skladnému realismu.
Nejčistším výrazem Těsnohlídkovy osudové zádumčivosti,
jeho plaché něhy a soucitu se vším trpícím jest jeho lyrika
posledních let Den (1923, z let 1917-1922, nové vyd. 1935)
a pohrobní Rozbitý stůl (1935), obsahující poslední báseň
Těsnohlídkovu, žalozpěv »Na roz!oučenou«, s hluboce
lidskou analogií básníkova osudu a vánočního stromu s
památnou narážkou na dobročinnou instituci, kterou
Těsnohlídek uvedl v život.

Nejdůslednějším impresionistou českého písemnictví jest od
svých začátků básník pudů a smyslů, citů a nálad s
důsledným vyloučením živlu intelektuálního, národní básník Fráňa
Šrámek (* 19. ledna 1877 v Sobotce). Tón sociální vzpoury
a výsměchu měšťáctví, zaostřený za vlivu St. K.
Neumanna, ustupuje smyslové a smyslné pohodě, vlažné
živočišnosti, pokojné radosti z prostého života. Nejčistší citovosti
a smyslovosti se dobral Šrámek v lyrice. V ní uprostřed
protivojenských protestů a ironických glos časových bouří
pudy i touhy nespoutaného mládí; spíše improvisovány než
lyricky uvědoměle tvořeny jsou první dvě sbírky s
občasnými vložkami hutné baladičnosti, Zivota bído~ přec tě
mám rád! (1905) a Modrý a rudý (1906). Lyrik,
inspirovaný namnoze válečnými zážitky, se nalezl v knize Splav
(1916) s celou galerií citových podobizen mladistvých
typů; v třetím oddíle retrospektivních Básní (1926) i v
Nových básních (1928) doplnil ho horoucí pěvec krajových
vzta:hů soboteckých (zvláště ve vzpomínkách na
rodákabásníka V. Šolce) a baladista prostonárodní výraznosti;
ten a odstíněný elegik hlubokého tónu převládají i ve
sbírce jasného podzimu Šrámkova Ještě zní (1933), kde znovu
úchvatnou obžalobou »Věčný voják«, povznášející se k
monumentálnosti, promlouvá již i výrazově vyzrálý Šrámek
antimilitarista. Blíže se sedmdesátce, shrnul své
vzpomínky na velké mrtvé i živé a dojmy ze slavného vítězství
r. 1945 (partyzánský zpěv »Lesy a partyzán«) i verše
zmoudřele účtující s minulostí v knize Rány~ růže (1945),

523