do slovesného života jako redaktor »Nivy« (v. v.), a Gustav
Jaroš (* 1867). Ten však nesplnil naděje vzbuzené prvními
knihami a věnoval se později novinářství a (pod značkou
Gamma) kritice výtvarné.

Sociální a moralistní důraz kladou ve svých značně
rozlehlých románových skladbách Josef Laichter a Božena
Viková-Kunětická.

Josef Laichter (* 1864), rodák dobrušský, bratr
na\kladatelův, vyložil své literární zásady přímo jako kritik
»Naší doby«; souborem jeho úvah moralistně kritických
jest kniha Uměním k životu (1919). Román jest mu
především epickým vyobrazením obrodného pochodu
mravního a výmluvným prostředkem mravní výchovy; pro tuto
tendenci volí pravidelně jednoduché a upřímně naivní
příběhy s pozadím dějů veřejných. V Sychrově éře (1892)
napsal maloměstskou historii svého domova, v knize Za
pravdou (1898 ve 2 sv.) kroniku pokrokového hnutí se
stanoviska Masarykova realismu; v románech Na
přechodu (1908) a Manželství (1916; pův. r. 1909 s n. »Hic
Rhodus«) vyzpovídal se ze svých názorů na ženu, lásku a život
před manželstvím a v něm. Román Kam od Říma (.1919)
je mdlou ilustrací náboženských zmatků v pokrokovém
vzdělanstvu českém, Na prahu republiky (1924) letopisem
zmatků a krisí popřevratových.

Božena Viková-Kunětická (vl. B. Novotná, * 1862 v
Pardubicích, t 1934 v Libočanech u Žatce) chtěla se původně
věnovati divadlu a jako nadaná herečka vystoupila i na
»Národním divadle«, ale provdala se za cukrovarského
úředníka a věnovala se politice a spisovatelstvl. Stala se
první českou poslankyní a senátorkou. V prvních svých
pracích, povídkách a drobnokresbách z . venkova a malého
města, zabývala se nepatrnými ženskými osudy s cílem
pobavit a rozveseliti čtenářky (Povídky, 1887, Po svatbě,
1892, Vdova po chirurgovi, 1893 a j.). Teprve v pozdějších
pracích, které dorůstají již románové šíře, zajímá se o
složitější bytosti ženské, obtížené vinou nebo stojící v
konfliktu s průměrnou mravností (Minulost, 1895). Stává se
feministkou leckdy zaujatou; snažící se nejen vysvoboditi
ženu z nadvlády mužovy, nýbrž snící i o matriarchátu.
Takovou se jeví v povídkách Silhouetty mužů (1899) a
především v trilogii Medřická (1897), Vzpoura (1901) a Pán
(1905). Obraz prózy B. Vikové-Kunětické dokreslují sva- .
zek cestopisných causerií a bá;sní v próze Svýcarské
scene
499