uou. Dějinná tragedie velkého slohu Kolumbus (1915) jest
úplně ovládána figurou sebevědomého ctižádostivce a
ziskuchtivce, ale rek, okradený vrstevníky i osudem, se
nerozvíjí dějem, nýbrž se předvádí v sledu kronikářských
obrazů.

Básník se však trvale vrátil do svého měšťanského
prostI·cdí. Odtud čerpají svou látku: bankovní veselohra se
satirickými šlehy Patria (1911), milostná hra bratrského
soupeřství Jejich štěstí (1916) a válečné drama ženské
nevěry Hnízdo v bouři (1919). Ale pak počal Hilbert
dramatisovati nábožens,ké a mravní rozpory v poválečné
společnosti české, jež propadá hmotařství a zrazuje hodnoty
duchové, spějíc tím k osudnému rozvratu. V čele stojí trilogie
Druhý břeh (1924), Prapor lidstva (1926) a Job (1928),
pak následuje drama československého tažení v Sibiři s
motivy jasnovideckými a s mystickou náladou Blíženci (1931)
a poslední HUbertova hra Michael (1935). Souběžně
postupují Hilbertovy společenské komedie soustředící se
zpravidla k milostné zápletce: Irena (1929), Třídič štěrku
(1930), Let královny (1932) a Sestra (1933) ; ve
společenské konversaci, obrážející ducha a mnohdy bezduchost
pražského měšťanstva, byl Hilbert mistrem.

Hilbertovu dramatiku doprovázejí knihy výpravné:
náladové příběhy bohémské a milostné Lili a jiné povídky
(1900, psány kolem r. 1895), román pražského peněžního
a průmyslového ovzduší, kde hmota a zlato krutě
ovládnou osud člověkův, Rytíř Kura (1910) s ostrou kresbou
povah a 8 úsporností skladby. Přednáška O dramatu (1914)
ostře pointuje Hilbertovy umělecké názory.

Hilbertův význam ve vývoji českého dramatu jest
průkopný: ukázal, že ve scénickém tvoření nejde ani o pouhou
malbu společenského prostředí ani o pouhou povahokresbu,
nýbrž hlavně o dramatické dění, které proniká nejen do
stavby výjevů, ale i do slovného a obrazového výběru,
větného spádu, rytmu prózy.

Opačným směrem než Jar. Hilbert se vyvíjel Jaroslav
Maria-, vyšedší rovněž ze soumračných nálad úpadkových
a souvisící také s >5Moderní revuÍ«. Vyvíjel se nikoli k
zdravému jasu klasickému, nýbrž k chorobné barokní křeči.
Nebyl zakotven v domově a přítomnosti, naopak cítil se plně
uspokojen v místní i časové dálce ltalie gotické a raně
renesanční; silněji než přímá skutečnost vzněcovalo jej
výtvarné umění a hudba. Nevelký úspěch a pozvolný úbytek
dra
489