skladné symboly pro elegický pocit osamělosti, vedouci
v předsíň smrti.

Obdobnou drahou proběhl také vývoj jeho výpravné
prózy, která tvoří podstatnou složku českého povídkového
umění dekadentního, podléhajícího zprvu vlivu
Huysmansovu a Péladanovu, Barbey d'Aurevillyho i Rodenbacha
a zvl. St. Przybyszewského, satanického mystika s
psychologií »nahé duše« a s titanismem zmaru, později také
Wildeovu. Z domácí tradice učil se Karásek u romantika
Zeyera umění »obnovených obrazů«, u positivisty Arbesa
dušezpytnému experimentování, od obou pak intuitivnímu
pohledu do duše staré Prahy. K typickým výtvorům české
dekadence náleží román Gotická duše (1900 a 1905),
podložený národní tragikou, a povídkové tragedie o churavé
erotice Lásky absurdné (1904, sem pojata i příznačná
»Legenda o melancholickém princi«). Cyklus »románů tří
magů«, Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabaeus
(1908) a Ganymedes (1925) i příbuzný Zastřený obraz
(1923) prohlubují dobrodružnou romantiku zrůdnou
psychologií. To vyznačuje i jeho četné legendy, apokryfy,
pověsti a drobné obrazy (Posvátné ohně) 1911, Legenda o
Sodomovi} 1920 aj.), v nichž jest láska zpravidla spojena
s perversí, svatost s kejklířstvím a mystika s
dobrodružstvím. Dekorativní pohotovost, virtuosní ve vzbuzování
sugestivních nálad, spolu s mechanickou napínavostí dějovou
zakrývají v prózách Karáskových nedostatek vnitřní
dějovosti, povahotvorné zajímavosti i psychologického pohybu;
výsledný dojem ze skladeb se blíží elegické kantiléně
marnosti a zmaru, která se line z umělecky čistší lyriky
Karáskovy.

V dramatech [pohádka z Číny Sen o říši krásy (1907),
renesanční tragedie Oesare Borgia (1908) a
melodramatická podobizna dekadenta na trůně Král Rudolf (1916)]
zastíral dějovou nuznost a dušezpytnou schematičnost
zdobnou dikcí a působivými scénami.

Znamenitý význam vývojový měl vl. 1893-1906
Karásek jako kritik slovesný, jenž ze svých studií,
uveřejňovaných v »Literárních listech«, »Moderní revui«,
»Rozhledech« a posléze v katolickém »Týnu«, pořídil pečlivý
výběr knihami Renaissanční touhy v umění (1902, o vůdčích
zjevech moderních), lmpressionisté a ironikové (1903,
cyklus podobizen z české literatury), Ohimaerické výpravy
(1906, vedle aforistických úvah o všeobecných zásadách

469