vtipně v satiru vyhroceným, Ohnivá země (1898) a Třetí
zvonění (1900).

Ignátu Herrmannovi (*12. srpna 1854 z rodiny
královéhradecké v Horním Mlýně u Chotěboře, většinu života, od
r. 1868, ztrávil v Praze, zemřel v Řevnicích u Prahy 8.
července 1935), náleží zásluha, že genrovými obrazy,
podmalovanými i humoristicky, vystihl lidový život pražský.
Ignát Herrmann býval svou dobou vyhlašován za tvůrce
románu pražského. Ne zcela právem; v jeho spisech jest
zahrnut velmi nepatrný zlomek pražského života, a to ten,
který má vlastně ráz maloměstský a který zatím
zvelkoměštěním Prahy vůbec zanikl: malí obchodníci, nižší
úředníci, řemeslnictvo a kramářstvo, fiakristé a Podskaláci,
ženy z lidu a zbohatlí plebejci atd. Kromě toho nelíčí
Herrmann nikde sociálních vrstev v celistvosti jejich zájmů,
v složitosti jejich mravních vztahů, v souvislé jednotě
velkoměstského života, nýbrž vybírá z davu figurky,
předvádí je takořka fotograficky a kinematograficky čtenáři,
objasňuje jejich povahu nějakou ostře pointovanou
anekdotou, která pravidelně zastupuje děj. Jeho úspěch založen
jest na tom, že Herrma;nn pražské lidové vrstvy zná nejen
jako bystrý pozorovatel, ale přímo jako jejich příslušník.
Jeho život, sám pěkný případ energické svépomoci, přivedl
Herrmanna do styku s nejrůznějšími lidovými třídami:
byl kupeckým mládencem, obchodním
cestujícím,advokátním písařem, účetním příručím, administračním
úředníkem, referentem ze soudní síně, redaktorem (od r. 1885
»Národních listů«), a tak vnikl nejen do nejrůznějších
zákoutí a tajů pražského lidového života, ale i do způsobů
jeho myšlení, cítění, vyjadřování. V zachycení pražského
žargonu, pražského pouličního vtipu, pražského dialogu
byl mistrem. ,Nestál nad svými figurkami, nýbrž uprostřed
nich; jejich laciná moudrost životní byla filosofií jeho.
Nebyl ani myšlenkově ani umělecky schopen širších
obzorů; v malých figurkovitých kresbách záležel jeho vlastní
význam; tam prokázal nejlépe i svou humoristickou lásku
a něhu k malým lidským slabostem a k odstrkovaným
třídám společenským.

Herrmannovy práce se dělí na dvě odlišné skupiny, první
jest více feuilletonistického, druhá ryze novelistického
rázu. Do oné náleží jeho hojné »nedělní povídky« a článečky
z »Národních listů«, způsobu arabeskového, tendenčně
causeristického, jimiž r. 1873 v »Palečku« debutoval a na něž

418