nají místy pokrok i proti Nerudovi; zaostalost a
neuvědomělost »českého Kocourkova«, sklánějícího se otrocky pode
jho duševní germanisace, měly v nich neúprosné zrcadlo.
Causerie vniká i do Lierovy novelistiky, kde děj jest často
pouhou zámin'kou pro vtipný hovor o nejrozmanitějších
a vzájemně odlehlých námětech; dobře kreslí postavy i
výjimečné a rozpolcené, dbá hlavně o dějovou rušnost,
zasahuje do fabulačního postupu umělou režií, avšak
románovou stavbu začasté uvolňuje, aby se spokojil pouhou
improvisací. Pro novost námětů bývaly svou dobou vedle jeho
satir maloměstských vysoce ceněny Lierovy novely
»železniční«; i jinde Lier rád vážil látku ze světa technického,
průmyslového a kapitalisticky podnikatelského, jakož
i z víření umělecké bohémy, kterou pronikavě znal a
autenticky zpodoboval; v těchto látkových výbojích pokračoval
na cestě nastoupené Jak Arbesem. Literární činnost,
vykazující Novely (4 sv. 1882-1886), Arabesky a novely
(1885), Hru s ohněm (1886), Lier r. 1893 přerušil ;ze
starších rozsáhlejších prací vyšlo později několik knižně, na
př. Klín klínem (z r. 1883, 1899), Magdalena (z r. 1888,
1918) a v sebr. sp. Román Lutnových (z r. 1882) a
Vojtěcha Rývy nástupce (z r. 1885, Lierova to práce
nejrozsáhlejší).

Maloměstský obrázek genrový se proměnil v burleskní
humoresku hrubého zrna a pochybného vtipu u Václava
Šíecha (* 1859 na Kladně); tu vesměs zpodobuje spisovatel
civi1isačně pokročilejší vrstvu české buržoasie.
Nejjadrnější z jeho humoristických snůšek jsou starší
Maloměstský pepř (1893) a Hloží (1896). Tři humoristicoko-satirické
romány z českých Kocourkovů, Koleje (1895), U tří
bláznů (1899) a Kovové ruce (1903), se povznášejí ok
ironickÝm kronikám české 'buržoasie. Z pozdější Štechovy
produkce jsou vedle jiných charakteristické velkoměstské
i předměstské romány Stěstí Zlatého hroznu (1910), Hřích
paní Hýrové (1918), Řetěz (1925). V. Štech se tu všude
jeví kronikářem, znalcem, ale i přítelem podnikavého
měš·ťanstva a živnostnictva, které se dere spíše kupředu než
vzhůru, usiluje o zisk, moc a blahobyt a vyčerpává se
nakonec v smyslném požitkářství. V dramatě vzbudil naděje
výborný divadelník Štech, jenž zorganisoval vinohradské
i brněnské jeviště, svými pokusy o hru společenskou, Zena
(1888), Zlatý déšť (1890), poklesl pak od veselohry
Maloměstské tradice (1887) ,k šamberkovským fraškám, leckdy

417