vaných venkovských figurek, povídkových doprovodů k
některé časové otázce; vše ozářeno jest jadrným, zhusta
drsným humorem. Od tendenční feuilletonistiky postoupil V.
Kosmák záhy k novelistice; živě kreslí lidové postavy s
patrným sklonem k povahám zvráceným a špatným; vždy,
ať charakterisuje rozvoj a rozvrat svých selských hrdinů,
ať s epickou silou vypráví některý z typických dějů, vždy
dokazuje a odhaluje své mravokárné a náboženské zásady.
Mnohé z těchto povídek jsou spojeny do cyklů: Kytice
z vonného i nevonného kvítí (1885, později Lidský
'Zvěřinec)) Staří a mladí (1888), Jak byl Rampouch jun. vyléčen
(1884) a j. Nejlépe osvědčil své epické umění, satirickou
vervu i nemilosrdný humor ve dvou širokých skladbách,
Sláva a úpadek Jana Kroutila) pololáníka v Drnkálově
(1877) a Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu se
opět vrátil (1886), a ve dvou výstražných obrazech z města,
Eugenie (1882 a 1883 o 2 dílech) a Chrt (1886). Řadu
vzpomínkových příspěvků podal k vlastnímu životopisu;
jsou často zajímavé pro kulturní dějiny moravské; sem
hledí zvláště prvotiny Vzpomínky na mou zemřelou matku
(1871) a Vzpomínky bývalého studenta (1878).

Drobné, namnoze humoristické kresby v duchu
Kosmákově ze života hanáckého psali: kojecký rodák Karel Křen
(vl. jm. Frant. Zgoda, 1861-1907), Jan Vyhlídal
(18611937), který proslul jako slezský buditel a kulturně
historický letqpisec popruštěného Hlučínska a Hlubčicka; a jadrný
šprýmař Otakar Bystřina (vl. Ferdinand Dostál, 1881-1931) ,
znalec lidově psychologických rozdílů mezi Hanáky a
Slováky; vynikl zvláště jiskrnou kronikou umělecké bohémy
jihomoravské v lidovém prostředí, Súchovská republika
(1926). Stejnou oblast jako V. Kosmák, moravské Horácko
od Jihlavy až ke Znojmu, volila pro své vypravování
Františka Stránecká (vl. Františka Všetečková, provd.
Kerschnerová, 1839-1888). Její prosté povídky z moravského
života patrimoniálního a lidového, Z našeho lidu (1882),
Z pohoří moravského (1886) a j., se vyznačují spíše
zájmem národopisným než odvahou pravého realismu.

Význam prvních novel Gabriely Preissové (nar. r. 1862
v Kutné Hoře, rodným jménem Sekerové, po druhé
provdané Halbaertové, t 1946vPraze) , otiskovaných na rozhraní
80. a 90. let, záležel v tom, že lehkým uměním
vypravovatelským, povahokresbou rázovitých postava živým dialogem
zabarveným dialekticky upozornila na barvitý a svěží kraj a lid

401