statnost; nyní přistupuje reformační zápal husitský a
českobratrský, založený spíše liberalisticky než
nábožensky, a elegicky vroucí účast na tragedii bělohorské i jejích
následcích. Historickým povídkářům nechybívá však
zpravidla pouze myšlenková a zájmová nestrannost, nýbrž
i epický klid: jsou dojati, citlivě rozechvěni, událostmi
zneklidněni, dějiny vykládají srdcem. Ač vybírají drobty
z archivů a starých kronik, přece zůstávají libovolně
konstruujícími a dobrodružně vynalézajícími romantiky, kteří
milují minulost, plně jí často nerozumějí ce.

Protiklad nevyšel 'z popudů čistě uměleckých. Poznalo
se, že dlužno postaviti historickou povídku na pevnější
základ kulturně dějepisný. I obrátila se hlavní péče k studiu
původních okolností a jevů provázejících a podmiňujících
veliké události dějin národních: historický místopis,
strategie minulých dob, znalost krojů, náčiní, kuchyně našich
předků, do nejjemnějších odstínů provedené zvykosloví,
archaistické zbarvení řeči po stránce slovníkové i
skladebné slavily nyní vítězství v obrazech české minulosti, na
nichž spolupracoval vedle kulturní historie i národopis.
Oba mistři české historické povídky tohoto směru, Alois
Jirásek a Zikmund Winter, jsou na rozdíl od přičinlivého
diletanta V. Beneše Třebízského dějepisci z povolání, Z.
Winter nadto jedním z nejpilnějších kulturně historických
badatelů.

Odborně historická metoda obou, která se ve svých
důsledcích setkala se současnou snahou literární o realistické
zpodobování skutečnosti, vedla k zdravému a účelnému
specialisování. Již V. Beneš Třebízský se omezoval vždy
více na určitou periodu dějinnou, na slavné období
husitské a bratrské s tragickou dohrou bělohorskou ; bylo to
rozhodnutí jeho sympatií. Al. Jirásek zprvu volil různé
periody za dějiště svých prací, ač se hned v začátcích ukázal
zvláštním znalcem selských bouří a pruských válek doby
tereziánské. Vlastní jeho oblíbená období dějinná jsou:
husitské hnutí a jeho vojenské dozvuky, vyvrcholený
úpadek pobělohorský s lidovými pokusy o vymanění z poroby,
národní probuzení lidových vrstev s rokokovým i
empirovým pozadím panského života; láska k rodnému kraji vodí
ho nejčastěji do severovýchodních Čech. Z. Winter byl
zásadním specialistou. Vžil a vcítil se do XVI. a XVII. století
na;prosto, takže mu rozuměl, jako by v něm byl vyrostl;
v starobylé Praze od nastoupení Habsburků do katastrofy

388