Dramatické básnictví za prvního období Národního divadla.

Od slavného znovuotevření dne 18. listopadu
1883zustalo Národní divadlo skoro čtvrt století střediskemt~Íněř
veškerého dramatického života českého. Jeho správu vedl
v 1. 1883-1900 jako výhradní divadelní vládce ředitel
František Adolf Subert.

Po vnitřní stránce jest toto čtvrtstoletí Národního
divadla dobou stálého boje několika uměleckých slohů, jenž
se jeví v programu her, ve výkonech hereckých i v režii.
Původně jdou svorně vedle sebe epigonský sloh patetické
tragedie a plytká z Francie přejatá salonní elegance kon~
versačních kusů; v obou případech se skrývá pod oslnivým
povrchem namnoze vnitřní prázdnota. V tomto období
ovládají divadlo eklektičtí básníci romantického směru,
herci ze starší deklamační školy, režiséři vychovaní na
musejním přepychu; přitom dusí cizí hry dramatickou
tvorbu původní. Dost nesměle vstupuje k nám básnický
realismus. R. 1887 se uvádějí na Národní divadlo zásluhou Pavla
Durdíka jakožto pokus čtyři ruská dramata k vnitru
obrácená; značně později zasáhl do českého divadelního vývoje
scénický naturalismus severoněmecký. Ale našeho divadla
si dobývá spíše domácí genrová drobnokresba realistická,
hlavně pokud předvádí český venkova naše malé město.
Tu ve službách autorů přinášejících pestrost vesnického
života, Stroupežnického, Jiráska, Preissové, bratří
Mrštíků, nacházejí svou svéráznost i herci, kteří oživují
vzpomínky svého mládí ztráveného uprostřed venkovského lidu,
i· režiséři, již mají po ruce národopisnou xlekoraci pro své
spíše realistické než ilusionistické výpravy. Ale vlastní
uvědomělý rozvoj realistického dramatu spadá teprve do
let 90., ve shodě s proudy v ostatním písemnictví a umění;
teprve tehdy postoupilo se i na »Národním divadle« od
realistického genru k realismu ideovému.

Z výkonných hereckých sil »Národního divadla« se
mnohé proslavily již na »Prozatímním divadle« (viz o nich
výše): Otilie Sklenářová-Malá; Karel Simanovský,
částečně František Kolar, Jiří Bittner a jmenovitě Jakub Seifert.
Zde povznesl se Jindřich Mošna až k tragické výši charakterní
kresby a k jímavě lidovému humoru typických postav
venkovských. Vedle něho vynikl Josef Smaha (1848-1915)
a Jakub Vojta Slukov (1847-1903). R. 1888 se stali členy
»Národního divadla« Hana Kvapilová a Eduard Vojan;
je
382