mysltI a složitých představ do stručné formy znělky;
Theodor de Banville ho učil formalistické hře slokami a rýmy. Tito
následovníci Victora Huga, nazývaní »parnassisty«,
posilovali Vrchlického i v jeho kultu básnické formy, kterou
přivedl u nás k nezvyklé virtuositě, když byl prošel také
znamenitou školou velkých vlašských mistrů renesančních.

Básnický princip formální jest u Vrchlického v
podstatě dosti příbuzný principu Sv. Čecha, jehož na rozdíl od
běžného mínění nepokládal za svého proti chůdce a jemuž
věnoval řadu vřelých projevů příležitostných. Oba básníci
jsou verbalisté, kteří hromadí za zvýšením názornosti
pojmové a dojmové obrazy, metafory, analogie, vidouce
v této amplifikaci básnickou sílu; Sv. Čech tíhne přitom
více k poetickému popisu. Vrchlický l:e kontrastu
rétorickému. I k J. V. Sládkovi, s nímž žil v důvěrných stycích
osobních, vedou od Vrchlického některé stopy, ale zásadní
různost přece jen nedopustila hlubší vzájemný vztah
umělecký. Význam .Tar. Vrchlického pro tvarové zmnožení
českého básnictvi nesmí se pojímati jen tak, že naučil naše
básníky novým veršovým umělostem, že zavedl k nám
velký počet potud neznámých strof, genrů, bohatství figur a
tropů, nýbrž hlavně v tom smyslu, že po prvé a průkop ně
ukázal, jak pro nesčíslný počet vnitřních básnických
možností pravý poeta může najíti nesčíslný počet možností
formálních, a to v živém duchu českého jazyka. Jeho činnosti
chyběla však většinou autokritika: knihy nejsou organicky
sestaveny a spořádány, nýbrž často jen mechanicky v
určitém období sebrány; nebývá přihlíženo k tomu, aby vedle
vykrystalisovaných básní nestály improvisované náčrty,
aby se v pouhých variantách neopakovaly tytéž dojmy,
nálady, ano i motivy; reminiscence literární nejsou vždy
odloučeny od samorostlé tvorby.

Básníkův nedostatek úcty k sobě samému vzbuzoval
u kritiky ostrý a spravedlivý odpor. Kdežto na rozhraní
let 70. a 80. byl básník hlavně se stránky látkové, kde se
žádaly po něm násilně náměty české, a s hlediska úzkoprse
moralistního pro své »pohanství« i pro kult nahé ženské
krásy nejen podceňován, ale i odsuzován, zavládl koncem
80. a počátkem 90. let pravý opak a díla jeho zmocnilo se
nekritické chvalořečnictví; právě v té době ubývalo
kritičnosti a v produkci jeho se jevil zřetelný úpadek; tehdy
se realistický proud a později i symbolistická vlna ve vývoji
českého básnictví s Vrchlickým zřejmě a trvale rozešly.

373