ký překládal i prózu, jmenovitě z francouzštiny, na př.
Dumasa st., Balzaca, A. France, Maupassanta.

Podobně jako Julia Zeyera nelze ani Jaroslava
Vrchlického vyložiti jen z české souvislosti literární. Básník sám
sice ukázal, jak jeho formalismus byl připravován již J. E.
Vocelem, jak již Fr. Doucha razil cestu jeho
kosmopolitické činnosti překladatelské a připomínal i působení
poetického jazyka Čechova na svou tvorbu; ve svých začátcích
navazoval v lecčem~ na Hálka a Mayera, výjimečně i na
Nerudu; ale pravé vzory nalezl jinde než v literární tradici
české. Také vliv literatury německé, který do jeho
generace byl pro české básníky rozhodující, byl nepatrný
s výjimkou Goetha, který působil jmenovitě svou
myšlenkou faustovskou. Na vlašské půdě obrátil se výhradně
k mistrům románským a u nich nalezl vzory, které byly
sourodé jeho duševní osobnosti. V mladistvém období
hověl mu však pouze Leopardi svým černým pesimismem.

I obrátil se do francouzského básnictví XIX. věku. Tam
oslnil jej především mohutný a plodný V. Hugo. Působil
naň geniální rétorikou, spoustou obrazů, řečí plnou
opakování, bombastu a tirád, konečně i eklekticismem, jenž
pohrává myšlenkami často protichůdnými. Od něho přijal
především básnickou ideu »epopeje lidstva«, složené z
rapsodických úryvků zpola epických, zpola reflexivních,
která pojímá básnictví jako ves měrný cyklus, obsahující
veškeré lidstvo v jeho zápase a vývoji. V duchu V. Huga
vyznával víru v nekonečný pokrok lidstva, ubírajícího se
k sociální spravedlnosti, k vítězství družné práce a účastné
lásky. Po hugovsku stylisoval svou erotiku v idylickou
lyriku plnou křehké a smyslné něhy; šel za ním i v
patetickém boji proti zlořádům doby, proti politické
bezcharakternosti a. kritické samolibosti. Ale Vrchlického lyrický
zdroj byl hlubší, jeho názor na život pravdivější: byl více
člověkem a básníkem než hercem neb řečníkem a
naslouchal častěji vnitřnímu hlasu než Hugo.

Neutkvěl na tomto jediném vzoru, nýbrž vedle Huga
přijal do svého ducha celou soudobou poesii francouzskou,
bera od ní mnohé padněty. Leconte de Lisle vedl jej k
hutnější plastice verše a jednotnějšímu názoru na antiku i na
předhistorické fáze lidstva; Sully Prudhomme učil jej
úsečnosti ve vyjadřování pouček didakticko-filosofických;
Gautier vedl jej k intimnímu vystižení věcí mrtvých a
kultur odumřelých a vybízel ho k zhušťování rozsáhlých
po
372