chologicky pronikavou analysou ideí a citů velkých
minulých typů uprostřed celku společenského.

Slovesné toto umění se liší podstatně od básnictví
romantického. Jest v něm především patrna snaha o věcnost
a předmětnost, vrcholící úsilím G. Flauberta a Leconta de
Lisle, aby osobnost básníkova nadobro zmizela za dílem
a za dobou, kterou spisovatel zpodobuje; nauková výzbroj
má posilovati tuto objektivitu. Přitom jest však vývoj
dějinný chápán jako postupné ztělesňování evoluce lidstva
k svobodné myšlence a k humanitě, k demokracii. Takto
historismus romantických kořenů byl smíšen s liberalis~
mem a demokratičností, ale i s evolucionismem čistě
novověkým, v němž se vzhlížela společnost měšťanská a jejž
byli i duchové socialisticky smýšlející ochotni převzíti
s nepatrnými obměnami.

I vnikal novodobý duch jakoby mimoděk do poesie i
prózy novoromantické. Projevoval se též smyslem pro věrné
zpodobování drobného, na pohled všedního detailu,
oddanou pozorností pro svět ponížených a odstrčených lidí,
důvěrným porozuměním patologii života fysického i
duševního: realismus doléhal se všech stran i na ty spisovatele,
kteří se mu bránili a jej odsuzovali.

V lyrice se pak ukazovalo, kterak se smyslové vnímání,
nervové rozechvění, citové vzrušení staly složitými a jaké
nové jemnosti nabyly. Zvláště ve Francii odhalil
rafinovaný virtuos lyrického výrazu Baudelaire smutek marné
rozkoše spolu se záchvěvy hnusu a s vášnivou touhou po
smrti. Snad žádný z básníků francouzských nepůsobil na
vývoj světové lyriky v XIX. stol. do té míry jako
Baudelaire; strhoval podobně jako v předchozích třech generacích
Byron. Vrchlický přijal plodné podněty jak od Baudelaira,
tak od Leconta de Lisle a Gautiera; projevil však i
porozumění pro to, jak u Coppéea vniká do poesie genrové
pozorování malého světa a u Sul1yho Prudhomma hluboký
stesk filosofické meditace. Toto pofrancouzštění české
lyriky Jar. Vrchlickým, s jakým se zdaleka nemohlo měřiti
Sládkovo úsilí zúrodniti českou poesii proudy anglickými
a americkými, mělo při lumírovské romanisaci větší
význam než dodatečné navázání Vrchlického na poesii
vlašskou.

Všecky tyto tak různé básníky spojoval pečlivý kult
formy, obrazově bohaté, v rýmech i ve verších vybroušené.
Co nejpravidelnější uzavřená forma u nich se opírala
zhu
332