všem řečem evropským, kromě toho i cikánštině a
hebrejštině se stereotypním heslem »snadno a rychle«.

O soustavné a vědecké pěstování klasické filologie
jazykem českým zvláštní zásluhy si získal pI'vní český
vysokoškolský uči,tel této vědy

Jan Kvíčala (1834-1908). K četným ,pracím z různých
odborů. klasické filologie, hlavně z exegetiky a kritiky
textové se druží dva překlady z klasických řečí, vydané
v Bibliotece klasiků řeckých a římských) kterou Kvíčala
r. 1863 redigoval: Herodotových Dějin (1863-1864) a
Sallustiova Spiknutí Katilinova (1863).

Do dóby Kvíčalova hlavního vědeckého působení spadá
i založení první české vědecké revue filologické, Listů
filologických a paedagogických. Podnět k jejich založení dal
r. 1874 v »Jednotě českých filologů« Antonín Truhlář, do
redakce vstoupili Jan Kvíčala, Jan Gebauer, Jindřich
Niederle, V. Oto Slavík. Do rámce pojata vedle klasické
filologie i slavistika a pedagogika; pedagogika byla záhy
vypuštěna a r. 1887 list nazván prostě »Listy filologické«.

Dějepis literární.

Ještě větší měrou než v jazykozpytě se jevila za 60. a 70.
let konservativnost v dějinách literárních. Nebeský a
Sabina obrátili sice pozornost k modernějším metodám v
historii literární a moravský Němec Julius Feifalik pracoval
při rozboru staročeských památek již metodou srovnávací,
ale dějepisci písemnictví spokojovali se i nadále
bibliografickým výčtem místo pragmatického výkladu, suchým
katalogisováním místo kflttického rozboru, mrtvým
hromaděním knih opisných dat místo živého soudu. Kulturní a
ideová souvislost s cizími literaturami sledována nebyla vůbec.
Tak literární historii tohoto období zastupují dílem
detailní badatelé v oboru knihopisném a životopisném, dílem
přesní vydavatelé starých památek, dílem spisovatelé
literárně dějepisných monografií, majících pravidelně rámec
biografický; posléze popularisující autoři příruček,
sloužících hlavně účelům školským; velmi skromně zastoupeni
jsou v tomto období spisovatelé, zabývající se dějinami
cizích literatur.

Nejtypičtějším představitelem těchto směrů a zároveň
nejdůkladnějším učencem byl

Josef Jireček (1825-1888). Rodák vysokomýtský,
pracoval po mnoho let v ministerstvu vyučování hľavně při úpravě

318