rie zvláště výrazové upadal jako kritik Jan Ev. Kosina (1827
-1899), velice zasloužilý pedagog. Jeho kritické dialogy
shrnuté do sbírky Hovory olympské (1879), jednající o
purismu, dialektech, kosmopolitismu, směru národním atd.,
směřují k otázce nutné svéráznosti národní, kterou Kosina
spatřoval často v pouhé látce domácí a tendenci
vlastenecko-výchovné, někdy však, jako při Hálkovi, pronikl
kritický Kosina neohroženě k jádru. Svěží jest Kosinovo dílo
vzpomínkové Život starého kantora (1899-).

Ustrnulý dogmatismus, zaujaté zdůrazňování spíše
eticky národních než esteticko-uměleckých stránek,
shledávámeu

~aZákrejse (1839-1907). Dobově velmi
příznačny jsou jeho hojné stati o francouzské literatuře, českém
dramatě a básnictví, o otázce pravosti Rukopisů, o
moderních směrech českých, jeho nekrology a polemiky, které
psával do »Osvěty« od založení listu do smrti
(18711907).

Jazykověda a dějepis literární v letech 60. a 70.

Česká jazykověda a literární historie v 60. a 70. letech
pokračovala v provádění vědeckého ~rogramu velkých
buditelů Dobrovského, Jungmanna a Safaříka. Ač byly již
na rozhraní doby vlasteneckoromantické a nového
kulturního období učiněny Nebeským a Sabinou pokusy o
odpoutání literárního dějepisu od studia jazykového,
seskupení obou věd zůstalo přece pro 60. a 70. leta ještě
rozhodujícím.

Jazykověda.

V české jazykovědě se sice rozšiřuje materiální znalost
řeči studiem skladby a zkoumáním dialektů, ale ve výkladě
jazykových jevů, v studiu staročeštiny, v hláskosloví a pod.
není pokroku. Charakteristickými představiteli
jazykovědného studia v tomto období jsou V._ Zikmund, M. HattaJ~
a Fr. Bartoš. Zakladatel moderní jazykovědy české, Jan
Gebauer, náleží do tohoto období pouze svou první
vývojovou fází.

Profesor akademického gymnasia, kněz Václav ZikmWld
(1816-1873) podal v Skladbě jazyka českého (1863) po
prvé českou syntax, doloženou bohatými doklady, opřenou
o skladbu jazyků klasických; vyčerpával tu hlavně řeč
veleslavínskou a vynikl i logickou přesností.

315